Lektor sebeobrany dokázal změnit život nejenom sobě

  |   Technologie

"Je to jednoduchý: nenechat se ponížit, zmrzačit a zabít. Protože v dnešní době to opravdu není o tom, jestli je člověk rváč nebo není, ale bohužel můžete být bezkonfliktní, můžete jít po parku, můžete jít s přítelkyní s pejskem a s děckama a někdo vás přepadne, třeba jen pro požitek, ne proto, aby vám něco vzal, může vás blbě trefit, můžete oslepnout, ochrnout, cokoliv a změní vám to život...." říká Roman Diesel II. - lektor sebeobrany

Ahoj Romane, čím se cítíš být?

Jsem trenér, i když v pracovní smlouvě mám napsáno, že jsem lektor. To je krásný název, ale jako trenér trénuju sebeobranu, konkrétně styl "Ruská systema" a je to vlastně krása, protože moje zaměstnání je moje hobby. Ruskou systemu dělám už asi 8 let, získal jsem i certifikát od prezidenta tohoto stylu, jako jediný v téhle republice. Takže já trénuju lidi, kteří mají stejný pocity, nebo stejný zaměření jako já, je nás kolem padesáti, šedesáti. Oddíl se nám rozrůstá a ten lektor je takový zvláštní slovo, který k nám dorazilo až s internetem.  V současný době to postoupilo tak, že začínáme s vlastním stylem, snažíme se o ryze Českej styl, kterej by vyhovoval naší český kotlině. Jde o maximální efektivnost v minimálním čase, maximální využití energií, řeším v boji pár sekund. Prostě žádný násilí, žádná síla prostě efektivita a vyloženě přirozený pohyb.

A dá se říct, že se ti to stalo životním stylem?

Stalo se mi to životním stylem, protože to, co člověk dělá se promítá i do soukromýho života a já se snažim proplouvat životem bez nějakejch konfliktů, bez agrese. Snažim se bejt na lidi příjemnej, bejt v pohodě a neřešit jako jsem to dělal dřív násilím nebo takovou dravostí. Opravdu je to o tom, že člověk si srovná jak myšlení, tak jak říkám, srovná si karmu a je přirozenej.

Platí, kdo uteče, vyhraje?  V životě?

Ne, je to trestný. Ten, kdo uteče, tak může získat nějakej krátkej čas na to, aby něco zorganizoval, ale opravdu platí to, že se člověk postaví jako v životě, jak to vemu čelem, tak to můžu vyřešit. A to samý vlastně platí v sebeobraně, pokud vás někdo napadne, tak se snažit ho zpacifikovat. Neznamená to zmrzačit, zabít nebo podobně, ale ten problém vyřešit. A právě Ruská systema používá vlastně sílu protivníka k jeho znehybnění, k jeho zneškodnění. Takže vlastně jakou silou mě napadnete, takovou vás zničím. Takže vlastně i to se mi promítá do normálního života, kdy se snažím bejt k lidem tolerantní, pokud se ke mně chovají slušně, i já se k nim chovám slušně. Pokud jsou k nám, jako k našemu oddílu, nebo k lidem, který já cvičim a dávám jim to do hlavy, pokud se k vám někdo chová špatně, tak mu to vraťte, ale nic nepřidávejte. Takže jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.

Bavili jsme se o životním stylu, patří k němu technologie? Jak ti ho mění, jak ti ho ovlivňuje?

No technologie mi zásadně změnily život, dá se říct. Jako trenér, když jsem začínal, technologie moc nebyly, takže vlastně veškerý moje čerpání informací bylo ze seminářů, nebo z kontaktů s někým, kdo něco uměl opravdu. Takže to jezdění, shánění, kontaktování, rezervování různě akcí, to byla honička. Teď díky technologiím vlastně stačí, řeknu to laicky, párkrát ťuknout na klávesnici, člověk může mluvit face to face, z očí do očí de facto, může dohodnout různý kontakty, může se zúčastnit akcí, aniž by tam byl. A hlavně díky dnešní technologii tak já se dokážu posunovat dál. Je tisíce stylů, a člověk se tím musí probírat, čerpat poznatky od kolegů, který taky něco dosáhli a já díky internetu, se dokážu naučit tréninky nějakých stylů, aniž bych s tím dotyčným vlastně byl v přímým kontaktu. A dokážu díky záznamům na internetu se podívat na seminář, pochopit to, co tam dotyčný vysvětluje, dokážu se naučit techniky, který tam ukazuje, aniž bych musel cestovat přes půlku světa.  Pro mě je to opravdu terno.

Patří technologie do tvého životního stylu?

Technologie už do mýho životního stylu patřej, což je hodně zvláštní, protože já jsem taková ta generace, která ještě moc s těma počítačema nefungovala. A já jsem vlastně objevil kouzlo internetu, není to tak dávno. Moje dcera říká, že jsem z pravěku. Ale technologie do mého života momentálně patřej zásadním stylem, protože já jsem trenér a já díky technologii, konkrétně internetu dokážu sdílet s různejma představitelama různých stylů náplň jejich tréningů, jejich stylů, dokážu s nima sdílet své poznatky. Dokážu se s nima o tom poradit, nebo naopak vylepšit, nechat si poradit. Takže v současný době si bez těch technologií ani nedokážu představit svůj život.

A je člověk někdy přesycený technologiemi?

Jestli člověk může bejt přesycenej technologiema, já si myslím, že určitě. Já to řeknu teda ze svý zkušenosti, nejsem ňákej moc technickej typ, ale mě dokáže přesytit například reakce různejch znalců, nebo prostě dobrodruhů, když na Facebook dáme nějaký techniky nebo sdílíme nějaký poznatek a teď se tam ozývají tady ti rádoby bijci a vlastně mě fuckujou, tak toho jsem přesycenej. Ale bez těch technologií by to nešlo.

Co nejraději navštěvuješ na internetu?

Nejsem zastáncem, abych někde brouzdal po internetu, já to ani neumim pořádně, takže já mám zúženej prostor, kdy se dívám vyloženě na stránky, který se zabývaj mojí problematikou v uvozovkách. To znamená boj, sebeobrana, různý bojový styly, systémy, mail a potom noviny. V práci si klikám na Seznam a čtu si tam noviny a novinky. Já si myslím, že dokážu studovat z internetu, a nebojim se říct, že díky internetu jsem se posunul daleko dál, protože dokážu z těch , na který koukám, rozlišit jestli to je bezcenný, nebo jestli to fakt má nějakou hloubku. A díky internetu jsem se dokázal napojit na lidi, ke kterým bych se dřív nikdy nedostal. A díky tomu, že jsou ochotní sdílet své umění na těch stránkách, tak já se to díky internetu můžu učit a myslím si, že mě to posunulo o hodně dopředu.

Kdyby internet nebyl, tak by mě to stálo minimálně dva životy, abych se k tomu dostal a dokázal se to naučit. Takže pro mě je internet opravdu v současný době pomocník, byť ho pořádně nechápu. Dá se říct, že díky internetu dokážu najít, neříkám, že kamarády, ale minimálně spřízněný duše. Nejsem takovej, že bych s někým moc komunikoval, ještě mám nějaký blok, ale ty lidi, když se mi ozvou, tak potom už rád s nima komunikuju a většinou je pozvu na tréning a vlastně díky tady tý komunikaci, tak v současný době, má náš oddíl něco přes 60 členů, což si myslím, že není špatná základna.

Jaké máš motto?

Já mám motto, jak životní, tak klubový, který se vlastně promítá i do toho našeho stylu. Je to jednoduchý: nenechat se ponížit, zmrzačit a zabít. Protože v dnešní době opravdu to není o tom, jestli je člověk rváč nebo není rváč, ale bohužel v dnešní době můžete být bezkonfliktní, můžete jít po parku, můžete jít s přítelkyní s pejskem a s děckama a přijdou typy, který se podle mýho množej, je to asi moderní. Podle mýho názoru tím, že není vojenská služba, tak si ti mlaďoši něco dokazujou, může bejt vyfetovanej, může bejt ožralej, může chtít něco vyzkoušet, něco ukázat. Přepadne vás, třeba jen pro požitek, ne proto, aby vám něco vzal, může vás blbě trefit, můžete oslepnout, ochrnout, cokoliv a změní vám to život. Takže si myslím, že jednak je dobrý se hejbat, to znamená dělat něco pro svoji fyzičku a i se něco naučit a dokázat bejt připravenej se postavit tý situaci, která může, nemusí nastat a dokázat čelit a to se promítá i do života, prostě neuhybat dobrejm a špatnejm situacím, umět se v nich orientovat a umět se jim postavit a vyřešit je jak já říkám se ctí a čelem.

Nechci být nějakej mentor, kterej je strašně chytrej, ale vim to ze svý minulosti, když mě bylo nějakejch 14, 15 let a dělal jsem vojenskou školu. My jsme měli tolik energie, že jsme chodili třeba na louku a tam jsme se mezi četama prali, ne ze záští, bylo to sportovní a bavilo nás to. Měli jsme sportovní vyžití, makali jsme a člověk, když je mladej, tak jeho energie prostě musí jít ven. Když je člověk ohnutej u počítače celý den a navíc má své ego promítnutý do herních situací, který nejsou reálný, tak se potom chce s tim ztotožnit. Dneska útok není jen o agresivitě, jde často o nějakej zkrat, on to chce zkusit, on to chce dokázat, jestli na to má, protože on sám neví. A dřív byla povinná vojenská služba a tam každý poznal, jestli je nebo není chlap. Nebo z něj chlapa udělali. V dnešní době si tam mladý kluk promítne nějakou figurku, dá jí svůj účes, dá jí svoje oblečení a úplně se s tím ztotožní, furt tam vyhrává a později si to jde zkoušet na ulici. Já jsem dělal roky vyhazovače, takže jsem tady ty kreatury potkával dnes a denně a oni i když jsou debilové, tak jsou nebezpeční. Takže on neuvědomuje si, co v reálu fakt může udělat. Vezme popelník, vezme flašku, flákne do hlavy a mě to přijde úplně mimo realitu. Technologie stírají tu pravou realitu.

To byl důvod proč psát tvou knihu?

Ten důvod tam nebyl, proč psát knížku. Já jsem tu knížku nenapsal vyloženě sám, protože já jsem měl dřív divokou minulost, já se za to nestydím, prostě člověk má nějakou etapu, kterou si vždycky musí projít. Člověk se mění neustále buďto směrem dolů nebo nahoru. Já si myslím, že teď já stoupám a o ty svoje zážitky z ulice nebo co jsem dělal, prošel jsem i kriminálem, tak se snažím napravit ten dluh vůči lidem, kterým jsem ublížil tím, že jezdím po školách, nebo společenství, kteří mě pozvou a vysvětluju jim, co to je život na ulici, že to není žádná sranda, žádný hrdinství. A potom, když se člověk chce dostat nazpátek, mezi normální lidi, tak je to hrozně těžký. A jeden kněz, kterýho jsem poznal v kriminále, už je to přes 15 let, jsme se zkamarádili postupem času. On chodil do vězení, vyloženě jako kněz, my jsme se zkamarádili a postupem času jsme se sblížili a chodil i potom ke mně domů. Je to kámoš. Jednoho dne přišel a já mu říkám malej velkej muž, a říká hele Romane, napíšeme knížku. A já jsem mu kejval a říkám o čem, a on říká o tobě. Jsem mu řekl, že se zbláznil, a on říká, že ten tvůj příběh je tak strašně silnej, protože to co si ty prožil, jak ses dokázal otočit jakoby přehodit orientaci, ne teda sexuální, tak to člověka buď úplně zkrouhne, nebo mu to dodá sílu. Takže si myslel, že bychom to měli napsat. A já mu na to říkám a není to blbý psát o mě, když jsem ještě živej? Psát o mě nějaký memoáry? A on řekl, že není. Takže jsem mu to odkejval, jak vždycky všechno, ale nechtěl jsem to psát, takže on jelikož mě už znal dobře, tak to napsal celý ten můj život krásně spisovně, takovým tím kněžským pohledem, což bylo strašný, když mi to dal přečíst. Řekl jsem mu: "Si děláš legraci, ne?". On mi odpověděl: "Vždyť jsi mi to tak vyprávěl". Takhle jsem to nemohl říkat, ale on to psal jako kněz. On tam třeba psal "...a vězeň přišel do cely ve vyloženě euforickém stavu, s rozšířenými panenkami s poškozenou motorikou pohybu a choval se divně." a já na to: "Prosím tě napiš, že byl vysmaženej jako hovado a choval se jako debil?" :). Takže jsem to celý přepsal, doplnil a ta knížka ve finále vznikla, jmenuje se Diesel 2, protože Diesel je přezdívka a to druhý znamená, že jsem jako by křesťan už pokřtěnej, a v bibli se píše, po křtu staré pominulo a hle je tu nový člověk. To znamená, že Diesel ten zlej ten je za mnou a už nějakých pár let se snažím bejt tou dvojkou, tím druhym. Je to teda těžký, ale vlastně ta knížka je o tady tom z minulosti, křest, přerod až do současnosti a je to otevřený prostě, není to jako že bych to uzavřel. Je to čtivý.

Jsi věřící?

Jsem věřící, jsem křesťan a jsem na to hrdej, i když to tak nevypadá, mám to po celejch zádech. :)

Děkujeme moc za otevřený a upřímný rozhovor. Přejeme hodně štěstí na tvojí cestě.

[ESET]



Dvojklik