Tento přístup můžete použít při výběru pořadů nebo her. Původně jej představila Lisa Guernsey v knize „Screen Time“ z roku 2012. Je určen spíše pro malé diváky do 5 let. (Přiznejme si, že starší děti už obvykle mají samy jasný názor na to, co a kdy chtějí sledovat.)

Zmíněná 3C vás také nasměrují, jak sledovat televizi nebo hrát hry, aby pozitiva převážila. Projedeme si jednotlivé faktory a ukážeme na příkladech, jak je aplikovat.

Sledování TV děti nezkazí, když je pořady provázíte a mluvíte o tom, co viděly.

Pořady pro batolátka? Ano, ale…

Platí, že nejmladší diváky obrazovky snadno přestimulují, to se pak projevuje vztekem, hyperaktivitou a velkou záplavou emocí, se kterými si dítě neví rady. Proto nejsou příliš vhodné dramatické pořady, s rychlým střídáním záběrů (střídání záběrů v intervalu 2-4 sekundy) nebo příliš hlasitou hudbou. Toto kritérium nesplňuje většina produkce pro děti. Zejména rychlý střih se používá běžně – umocňuje totiž napětí v příběhu.

Velmi pomalé střihy se používají například ve filmech japonského studia Ghibli nebo starších (ještě ručně kreslených) pohádkách od Disneyho. Například Tlapková patrola, hity od Pixaru nebo muzikálové pohádky od Štístka a Poupěnky jsou ale svižné až až (také jsou ale určeny až předškolákům). Některé děti jsou na příliš rychlé tempo citlivé, jiným tolik vadit nemusí.

„Vyhodnotit, co vyhovuje mému dítěti je hlavně o pozorování. A to nejen u televize ale v průběhu celého dne. Můžu si všímat toho, jak dítě spí bez pohádek a jak spí, pokud je přes den sleduje. Jakým způsobem probíhá vypínání televize (křičí, vzteká se, je potom celý den rozladěné), jak se dítě projevuje po pohádce v průběhu dne? Jsou děti, které jsou na tyto stimuly opravdu velmi citlivé a rodiče někdy vyhodnotí, že je jednoduší pohádky nezapínat vůbec. Pozorovat taky můžete nakolik dítě u televize vnímá děj a je schopné převyprávět, co se v pohádce děje, zda je schopné od pořadu odhlédnout nebo jestli u pořadu alespoň mrká. Hodně důležité je, pokud si dítě u pohádky zakrývá oči, začne mít v noci noční můry nebo se pomočuje,“ radí, jaké reakce dětí sledovat dětská psycholožka Kamila Ryšánková.

Z konkrétních pořadů je nejlepší volit přirozené záběry z reálného života – zvířata nebo dopravní prostředky. To ale může pro některé děti být nudné. Kritéria splňuje třeba pohádka Hádej, jak moc tě mám rád.

Stáhněte si příručku
Jak chránit děti na internetu

Tento průvodce vám a vašim dětem pomůže zorientovat se na internetu tak, aby na něm byli malí uživatelé v bezpečí.

STÁHNOUT PŘÍRUČKU

Koncept 3C pod lupou

1. C=Obsah – Zaměřte se na to, co dítě vidí

Malé děti jsou jako houby – všechno nasávají a opakují. To platí i proto, co děti vidí na obrazovkách. Pořady a hry, které odpovídají tomuto kritériu by měly splňovat:

• Pořad neobsahuje násilné scény, sex ani jiné chování, které je pro malé děti nevhodné nebo matoucí.
• Hlavní postavy jsou vzory hodné následování, jsou laskavé, ohleduplné a řeší konflikty konstruktivním způsobem.
• Pořad ukazuje žádoucí chování a hezké sociální vztahy.
• Odpovídá našim rodinným hodnotám.
• Odpovídá věku dítěte. Měl by nabízet spíše pomalejší střih a adekvátně složitý příběh.
• Je interaktivní. Postavy například vyzývají děti, aby plnily drobné úkoly: „Kde se schovává myška?“, „Pojďme spolu pozdravit Krtečka.“ Nebo „Pomoz nám spočítat ztracené kachničky.“
• Vzdělávací hodnota (opakování barev či zvířátek) je bonus. Děti se mohou stejně dobře učit při sledování Popelky.

Z této perspektivy je mnohem vhodnější třeba pohádka Krtek a panda, kde si obě zvířátka pomáhají, jsou si vzájemně přáteli a podporují se, než Tom a Jerry, kde (řekněme si to upřímně) Tom Jerryho šikanuje a Jerry mu to stejně ošklivě vrací. To není chování, které bychom si přáli vidět u dětí.

2.  C=Kontext – Jak obrazovky sledujeme

Druhé C shrnuje okolnosti, jak dítě obrazovku sleduje. Pokud dětem předčítáme, často v příběhu zastavujeme – ukážeme na obrázek, okomentujeme příběh nebo chování postav. To ale u filmů a her neděláme. Ale měli bychom. Dětem tak dáváme zpětnou vazbu, co je správné a proč. Postupně tak můžete dětem dát základy kritického myšlení a mediální gramotnosti.

Zároveň jim věnujeme svůj čas a z jinak nudné činnosti děláme společnou aktivitu. Pořad pak můžete přenést i do hry v reálném světě a využít virtuální znalost k trénování té skutečné.

„Většina malých dětí u pohádky mluví sama a některé situace aktivně komentuje. Takže může být pro rodiče snadné zapojit se ve chvíli, kdy jim něco říká dítě, a zeptat se, pokud nám něco není jasné nebo jen okomentovat, co asi teď prožívá dítě: „To musí být napínavé.“. Nebo se můžeme jen ujistit, která postava se, jak jmenuje,“ navrhuje možnosti, jak pohádku komentovat Kamila Ryšánková. „Pro malé děti je nejvhodnější vybrat krátkou 15-20minutovou pohádku, proto se jde zeptat až na konci, co si dítě z děje pamatuje a tím mu do toho tolik nemluvím. Samozřejmě, pokud je pohádka sama o sobě interaktivní jako třeba Dora průzkumnice, tak už tam podněcuje otázkami k aktivitě a já jako rodič se zrovna můžu trefit do něčeho, u čeho dítě vyruším. Někdy dítě taky aktivně řekne, že chce chvíli bez zvídavých rodičovských dotazů.“

Při hodnocení kontextu zvažte tato kritéria:

• Obrazovky či displej by neměly sloužit jako odměna nebo způsob, jak dítě uklidnit. Ničemu nevadí, když je jednou za čas zapnete pro zábavu.
• Sledujte pořad s dítětem a diskutujte o tom, co vidíte. Komentováním pomáháte malým dětem pochopit děj, odnést si z něj ponaučení ale také zpracovat nepříjemné části, kdy se děti například bojí.
• Nastavte odmalička zdravá pravidla. Sledování pohádek nebo hraní her by nemělo být na úkor jiných aktivit jako je hra, fyzická aktivita, čtení a interakce s dalšími lidmi.
• Je zdravější, pokud je sledování televize součástí předvídatelné rutiny. Dětem, které ještě neznají hodiny, to pomáhá se orientovat v čase.
• Věnujte pozornost tomu, jak dítě reaguje na obsah, který sleduje? Pokud jej něco rozruší či vyleká, zasáhněte a vysvětlete si to.
• Pohádky by vám neměly dělat společnost u jídla a krátce před spaním.

3. C=Dítě – Vezměte v úvahu osobnost dítěte, které se dívá

Poslední aspekt bere v potaz individuální potřeby a povahu dítěte. Každé dítě je jedinečné a to, co funguje pro jedno, nemusí nutně fungovat pro jiné. Obecně vzato jsou vhodnější interaktivní pořady. Ale i zde záleží na povaze – klidné děti, které se dokáží dobře soustředit, si více odnesou z interaktivních her. Divoké děti, který by ze zvědavosti klikaly kamkoli bez rozmyslu, naopak mohou více informací vytěžit z pasivního videa.

Při hodnocení tohoto aspektu byste měli zvážit následující faktory:

• Věk a vývojové stádium dítěte ovlivňují, jaké typy obsahu jsou pro něj nejvhodnější. Už mezi dvouletými mohou být diametrální rozdíly.
• Vaše dítě už má nejspíš vlastní zájmy a preference. Obsah (i ten vzdělávací) tomu může odpovídat.
• Zvažte, jak vaše dítě reaguje na různé typy obsahu? Některé děti mohou být citlivější na určité typy obsahu. Například, některé děti se mohou snáze vylekat, jiné reagují citlivě na křivdy, které obvykle hlavní hrdinové prožívají.
• Odpovídá obsah a kontext sociálním potřebám dítěte? Některé děti potřebují více sociální interakce nebo emocionální podpory – to bude mluvit jak do výběru samotného obsahu, tak do toho jak budete daný pořad sledovat.
• Je obsah interaktivní, snaží se vyvolat typ aktivity, která dítě baví?

Přítomný rodič je víc než dokonalý rodič

Trend intenzivního rodičovství nás někdy nenápadně nutí cítit se provinile, když zapneme televizi nebo půjčíme dítěti telefon. Faktem ale je, že obrazovky už napořád budou součástí života našich dětí a mnohem užitečnější jim bude, pokud je naučíme využívat je zdravě.

Koncept 3C zdůrazňuje hlavně to, abychom dětem děj vysvětlovali a sledovali jejich oblíbené pořady (nebo hráli hry) s nimi. Díky naší přítomnosti a interakci se z obrazovek mohou učit. Zároveň tak pokládáme základy mediální gramotnosti a učíme děti o technologiích a o tom, co vidí, komunikovat. To je dovednost, která se nám bohatě vrátí, až budou samy využívat sociální sítě a setkávat se i s jejich riziky, šikanou nebo trollingem.

Mami, tati, dívejte se mi do očí

Dlouhodobý vliv technologií na vývoj dětí se teprve zkoumá. Spoustu toho ale už víme – třeba, že moderní pohádky jsou pro děti moc, nebo  že se z obrazovek v tak nízkém věku nemohou nic naučit.

Problém může být i to, jak chytrá zařízení používáme my dospělí v prvních měsících života miminek. Mary Aiken v knize Nebezpečný efekt upozorňuje, jak důležité je dívat se dětem do tváře. Pro malé děti je to první způsob komunikace, který umožní vznik vztahové vazby. Zjednodušeně lze říci, že se od mala z výrazů našeho obličeje učí poznávat svět, dříve, než pochopí význam slov nebo dokáží poprvé natáhnout ruku, aby se jej dotkly.

Oční kontakt dodává dětem pocit bezpečí, bez kterého není možné, aby se zdravě vyvíjely dál. Doslova píše: Bezpečný model citové vazby poskytuje dítěti mnohem větší šanci stát se sebejistým a vyrovnaným jedincem. Styl attachmentu přitom ovlivňuje vše: to, jaká navazujeme přátelství či jakého volíme životního partnera, ale i to, jak mohou naše vztahy končit.

Nezapomínejme na oční kontakt. Donedávna to nebyl problém, ale v dnešní přetechnizované době je snadné, nechat se zlákat displejem. 

Obrazovky děti mluvit nenaučí

Miminka do dvou let podle vědců nerozumějí tomu, co na obrazovce vidí. Nemohou se tedy z obrazovky nic naučit. Při zapnuté obrazovce je méně pravděpodobné, že si dítě bude samostatně hrát, a tedy zkoumat svět (a tak se rozvíjet). Tomuto principu se říká video deficit.

Jaký vliv mají technologie na malé děti?

Nervové impulzy se v dětské nervové soustavě pohybují výrazně pomaleji než u dospělého člověka. Představte si, co se stane, když se batole dotkne třeba horkého topení – chvíli trvá, než ucukne a pak další chvíli, než začne plakat.

Proto není mozek malých dětí připravený na rychlé pohádky – mozek batolat se totiž přestimuluje a děti si s tím neumějí poradit. Upadají pak do útlumu nebo naopak silného emočního vypětí. To může rodiče vyděsit a mohou mít obavu, zda dítě není depresivní nebo naopak netrpí hyperaktivitou. Jako lék na druhé se nabízí telefon, který dítě soustředěně sleduje. Tím se ale spíše dostáváme do začarovaného kruhu.

Děti si také v raném dětství zvykají na to, co je normální. Pokud budou neustále přestimulované, zvyknou si na příval vzrušení a emocí. Pak je docela možné, že „obyčejný“ zážitek, jako je třeba výlet do zoo, jim nebude připadat dostatečně vzrušující, protože nehraje nahlas a nebliká. Budou se nudit a rodiče budou mít obavy, „proč Adam zlobí, když přece trávíme čas spolu“.

Podle výzkumu z roku 2012 to má také negativní dopady na paměť a schopnost učení. Testování probíhalo na myších, ty přestimulované byly neklidné a méně obezřetné. Asi víte, jak těžké je naučit děti rozhlédnout se na přechodu – a teď si to představte u přestimulovaných dětí, které jejich mozek nutí více běhat a dávat si menší pozor.

Případy, kdy pomalý fyzický svět nemůže konkurovat vysokorychlostním hrám, označujeme jako závislost na nabuzení senzorickými vjemy. Je dokonce prokázáno, že děti se lépe soustředí v učebně bez dekorací než ve vyzdobené třídě. Samozřejmě to neznamená, že máte vyhodit barevné plakáty s Tlapkovou patrolou, aby si začalo soustředěně stavět z kostek. Je jen důležité najít balanc mezi zábavou online a offline.

Digitální dudlíky doma zakažte

Nadužívání technologií dětmi představuje ještě jeden obrovský problém. Fungují totiž jako emoční dudlík ve chvíli, kdy jsou smutné nebo rozhozené k potlačení negativních emocí. Dítě zaujme natolik, že zapomene, co ho trápí. Proč je to špatně? Protože, pak se dítě nenaučí emoci zpracovat.

Telefon by neměl sloužit k rozptýlení pozornosti od emocí, když je dítě naštvané nebo něco chce.

Dost možná jste už zažili scénu v obchodě. Malinké dítě stojí u regálu s lízátky a hystericky pláče, že chce sladkost. Rodiče dobře vědí, jak složité je batole utišit a vysvětlit mu, že lízátko nemůže mít. Vězte, že ze strany dítěte je to naprosto normální reakce, nezlobí, ani není rozmazlené. Z hlediska zdravého vývoje je dokonce žádoucí, aby podobné záchvaty mělo.

„Dítě v tuto chvíli ještě nemá zralé seberegulační mechanismy, tedy v podstatě prožitek ovládnout a vyřešit. To se obvykle zlepší až okolo 5. až 7. roku. Do té doby je silná emoce naprosto pohltí a ony prostě nevědí co dělat. Je to podobné, jako když se my dospělí hádáme. Pokud vám partner, když se rozčílení, řekne „prosím tě uklidni se“, také to vašemu rozpoložení nijak nepomůže,“ vysvětlujte dětská psycholožka Kamila Ryšánková.

Ovládnout se a uklidnit učíme děti my dospělí příkladem a také tím, že jim popisujeme, co prožívají.  Pokud ale dítěti místo lízátka dáte mobilní hru, k rozvoji seberegulačního mechanismus nedojde.

„Pokud už je dítě ve vzteku, tak je dobré s ním tyto emoce přečkat. Doporučila bych zabezpečit, aby si dítě neublížilo – některé děti třeba bouchají hlavou o zem nebo tlučou okolo sebe. Buďme jim pevným přístavem. Někým, o koho se doslova mohou opřít. Klidným hlasem jim komentujte, co vidíte, co možná prožívají. U některých dětí je lepší počkat úplně na převalení se emocí,“ radí.

Samozřejmé nevadí, pokud jednou za čas dostane dítě telefon nebo jej rozptýlíte sladkostí. Pokud se to ale stane jedinou strategií, hrozí, že jako starší bude mít podobné výbuchy, protože prostě nebude vědět, co má dělat jiného.

Jaký obsah je pro batolátka vhodný?

Když už dáváte dětem telefon nebo pouštíte televizi, nejspíš sáhnete po nějaké pohádce, kterou znáte z dětství, nebo která baví ostatní děti.

Video pro nejmenší děti by mělo být pomalé a pro nás nudné. Ideální je velmi pomalý střih, omezenější paleta barev, méně výrazný hudební podkres. Nejlépe, pokud video zobrazuje něco reálného. Překvapivě animáky by neměly být první volbou.

Mezi vhodnější pořady bude patřit třeba Krteček. Vynikající je tzv. slow tv, třeba záběry svítání, zvířátek, jedoucích vlaků a podobně. Úplně vedle nesáhnete ani s nějakým klidnějším dokumentem. Naopak Kačeří příběhy jsou ještě příliš svižné. Lepší než akční písničky, jsou pomalejší říkanky.

Optimální obsah je spíše kratší, řádově do 10 minut. Vybírejte spíše uzavřené příběhy, než seriály na pokračování – pak je snazší pro vás i děti pořad vypnout. Z této perspektivy jsou skvělé Večerníčky.

Nevyčítejte si, pokud vaše děti obrazovky sledují: prostě vyberte vhodné pořady a nastavte rozumný čas, jak dlouho na ně smějí koukat.

Pokud nejsou vaše děti ještě zvyklé na akční pořady, může být kráva na pastvě srovnatelně zajímavá jako Bing. Mnohdy děti baví více přepínání než pořad. Pak by možná televizi dokázala nahradit nějaká interaktivní hračka s tlačítky.

Jak řešit záchvaty vzteku, když telefon seberete

Pokud je vaše dítě na neomezený přístup k obrazovkám zvyklé a vy chcete nastavit nová pravidla, je potřeba se připravit, že vztek přijde. Ale jak jsme si popsali výše, je to vlastně zdravá reakce.

„U batolat přijde zcela přirozeně, protože sklouzávají mnohem víc do emocí. To v podstatě znemožňuje, aby v tu chvíle dítě naslouchalo vašemu vysvětlení. Proto je dobré dopředu vždy říct, kolik pohádek nebo času jako rodič dovolím. Výbornou pomůckou je třeba kuchyňská minutka. Konec času dětem připomeňte předem,“ radí Kamily Ryšánková. „Některé děti jsou na telefon obzvlášť citlivé a je pro ně náročné ho odložit, proto je lepší zvážit výhody a nevýhody používání telefonu. Možná, že pro vaši rodinu by v takovém případě bylo lepší zvolit jiný obsah vhodnější pro malinké děti.“

Doporučuje také dětem klidně několikrát předem připomenout, že se blíží konec dovoleného času. Ze začátku se asi slzám nevyhnete, ale je důležité dodržet slovo, aby dítě vědělo, že co řeknete, platí.

„Dvouleté dítě samozřejmě nepřijme argument, že je to pro něj nezdravé. Je lepší nabídnout jinou alternativu s vysvětlením, jaká je naše hranice. Například: můžeš si pustit jednu hru či pohádku za odpoledne. Pak můžeme ven nebo si stavět z LEGA,“ popisuje nejlepší způsob, jak hranice nastavit Ryšánková. „Samozřejmě je důležité počítat s tím, že s takovou hranicí může přijít vztek.“

V kostce: Jak technologie ukazovat nejmenším

Obrazovky nemusejí být strašák, doporučujeme se zaměřit spíše na to, CO než  jak dlouho to děti sledují.

Mobilní telefony by měla batolata dostávat spíše výjimečně. Hrozí, že si jejich mozek zvykne na příliš intenzivní podněty a pomalý svět je nebude bavit. Mohly by pak v pozdějším věku snáze sklouznout k nadužívání nebo závislostem.

U malých dětí jsme správci technologií prakticky výhradně my, rodiče. Měli bychom být těmi, kdo nastaví jasné hranice. S tím se pojí i to, kdy a jak používáme technologie. Pokud máme neustále zapnutou televizi nebo telefon v ruce, je přirozené, že dítě chce taky. Pokud my nemáme žádná pravidla a hranice (třeba používáme telefon u večeře), bude se hůř vysvětlovat dítěti, proč my jako dospělí můžeme a ono ne.