Obrazovky jen na hodinu denně

Nejkritičtější otázkou, která s technologiemi souvisí, je kolik času by s nimi děti měly trávit. Děti by asi nesouhlasily, dospělí (ať už rodiče nebo bezdětní) se dost shodují: 40 % si myslí, že školáci by se měli u obrazovek bavit maximálně hodinu denně, 25 % by povolilo hodiny dvě.

Odborná doporučení pro tuto věkovou kategorii už neexistují. Velmi totiž závisí na obsahu, který děti na počítači, telefonu nebo televizi sledují.

„Důležitější, než kolik času školák u obrazovek tráví, je samozřejmě to, jakým způsobem obrazovky využívá a čemu se věnuje. Tento čas by neměl být na úkor pohybu, fyzické aktivity nebo kreativní činnosti,“ vysvětlujte psycholožka Kamila Ryšánková.

Aplikovat můžete koncept 3C. Jde o koncept, který nezohledňuje to, kolik času dítě sedí u monitoru, ale co dělá. Bere v potaz:

• Content (tedy obsah, který sleduje): Je postava, kterou dítě sleduje, vhodný vzor chování? Podporuje pořad interakci i mimo obrazovku? Podporuje pořad offline hru, aktivitu či kreativitu?
• Context (kontext): Díváte se na pořad společně? Povídáte si o tom, co vidíte nebo jinak přenášíte děj do reálného kontextu?
• Child (konktrétní dítě): Rozvíjí daný obsah nějak dítě? Učí třeba slova, chování nebo pohybovou aktivitu? Jaký má obsah na dítě vliv (Je to zábava nebo ho to naopak rozruší?)

Negativa technologií: prý vedou k lenosti!

Nejvíce se dospělí bojí toho, že kvůli počítačům budou děti už jenom sedět, nebudou se hýbat ani učit, budou prokrastinovat u sociálních sítí. Překvapivě ale pohyb patří stále mezi nejoblíbenější volnočasové aktivity dětí.

„Našim představám, internet není nejoblíbenější dětskou zábavou. Aktuální výzkumy mezi dětmi do 14 let ukazují, že děti dávají přednost spíše aktivnímu trávení času venku s přáteli a sportem. Elektronická zařízení jsou až na třetím místě. Chybí spíše vedení dětí ke sportu a nedostatečně nastavená pravidla bezpečného používání technologií a nastavení času, kdy dítě technologie využívá. Jako výrazný problém elektronických zařízení ve své praxi pozoruji spíše úzkosti a problémy v sociálních dovednostech dětí, kdy se děti například příliš stydí seznamovat nebo nedokážou udržet konverzaci a naslouchat druhému,“ dodává k datům Kamila Ryšánková.

Největší riziko na internetu? Šikana

Že internet má i svou temnou stránku víme všichni. Rizika můžeme rozdělit na digitální a sociální.

Mezi digitální patří malware, různé kybernetické útoky a podobně. Jde o zneužití technologií. Podle Čechů tento typ hrozeb děti příliš neohrožuje (jediný zástupce se umístil na 4. příčce). Pravdou je, že před těmito hrozbami existuje ochrana v podobě antivirových programů.

Sociální rizika zahrnují ostatní lidi v online světě. Příkladem je sexting, kyberšikana, nadužívání sociálních sítí a podobně. Před těmi se musejí děti chránit s pomocí rodičů samy.

Nejobávanějším rizikem je kyberšikana, násilné hry a filmy a také přístup k pornografii. Druhé dvě obavy lze řešit pomocí nástrojů rodičovské kontroly, které umějí obsah nevhodný pro danou věkovou kategorii dítěte zablokovat. Pokud tyto programy chcete používat, vysvětlete je dětem.

Násilí ani pornografii není dobré tabuizovat. Stejně se s tím jednou setkají. Odborníci spíše doporučují dětem otevřeně říci, že v pornografii hrají placení herci, že takto nevypadá v žádném případě zdravý vztah milujících se lidí. Pornografie totiž mimo jiné nastavuje nereálná očekávání, mladí lidé pak mohou být sami ze sebe zklamaní, pokud jejich zkušenosti nejsou tak skvělé jako ve videu.

Důležité je mluvit o osobních hranicích a o tom, že nahota by měla zůstat offline a na internet nepatří . Mezi často zmiňované rizika patří totiž také sexting – tedy milostné dopisování. Děti si mezi sebou takto dopisují relativně často, nejčastěji s přítelem/přítelkyni.

„Dospělí se podle našich dat častěji obávají predátorů než sextingu mezi dětmi. O dospělých predátorech se hodně mluví, ale není to zdaleka běžný scénář. Děti mnohem častěji experimentují s explicitním obsahem mezi sebou,“ vysvětluje Žáčková.

Bohužel takové snímky nebo videa se mohou snadno obrátit proti dítěti. Mohou se stát předmětem vydírání nebo základem kyberšikany. Konkrétní příklady, jak se i randění online dá zneužít, najdete na www.tonevymazes.cz. Je na místě také zdůraznit, že pokud sexting provozují děti pod 15 let, může se dle litery zákona jednat o dětskou pornografii a nakládání s ní, a mohou z toho být nepříjemnosti.

Pravidla si domlouvá polovina rodičů

Naprostá většina dospělých by dětem určila pravidla, jak dlouho mohou obrazovky používat. Nejčastěji by měli nějakou ústní nebo písemnou smlouvu. Jen třetina sází na software rodičovské kontroly. Necelá desetina by chtěla obrazovky úplně zakázat.

Zákazy nedoporučujeme. Děti si totiž k zakázanému ovoci cestu vždy najdou. Jen bez našeho vědomí.

Aplikace rodičovské kontroly mohou být vynikající pomocník. Ale samy o sobě nestačí. Děti totiž časem dorostou do věku, kdy je už uplatnit nepůjde. Je velmi důležité naučit děti regulovat samy sebe. Protože monitory a displeji budou obklopeny i v dospělosti a nebude po ruce maminka, aby je vypla.

Doporučujeme, abyste o technologiích i vašich obavách s dětmi doma otevřeně mluvili. A od prvních krůčků je učili, jak s technologiemi zacházet bezpečně. Můžete od dětství dětem ukazovat chytrý telefon jako nástroj, nikoli jen jako zábavnou hračku. Například mohou děti s pomocí telefonu naplánovat výlet a podle mapy vést. Rozhodně by měly od útlého dětství umět telefonovat. Nikdy nevíte, kdy budou potřebovat zavolat si pomoc.

„Rodiče si často dlouho kladou otázku, jak dítě odtrhnout od počítače nebo telefonu. V tomto ohledu bych doporučila mít doma pravidla užívání těchto zařízení, na kterých se dohodnou všichni členové rodiny, například mít domluvená místa, kde telefon nebo počítač nepoužíváme, typicky se takto domlouvají rodiny třeba na jídlo. Taky je praktické mít předem stanovené množství času, které dítě za den na zařízení stráví a čas mu ohraničit. Samozřejmě jen pravidly to nekončí, dítě by mělo rozumět tomu, z jakého důvodu taková pravidla rodina má a mělo by být postupně seznamováno s bezpečným užívání technologií. Kromě toho je dobré pamatovat i na to, že děti se učí nápodobou, takže se učí z návyků rodičů. Zapomínat by se nemělo ani na společné rodinné aktivity mimo obrazovky,“ uzavírá Ryšánková.