„Podstatnou roli hrají socio-kulturní faktory. Převládající kult těla, tedy velký společensko-kulturní tlak na vnější vzezření, vede u mnoha dívek k nízkému sebevědomí a pocitům méněcennosti,“ vysvětluje Petr Winkler, ředitel Národní ústavu duševního zdraví, který zkoumal duševní zdraví deváťáků.

Silný tlak na děti a dospívající vytvářejí i filmy, časopisy a sociální sítě, které zobrazují takzvaný ideál krásy. Sociální sítě nejsou samy o sobě příčinou nízkého sebevědomí nebo duševních problémů, ale značnou měrou přispívají k jejich rozvoji problémů. To víme jistě a máme pro to data – Floridská univerzita například prokázala, že ženy, které sledovaly každých 20 minut Facebook, byly méně spokojené se svým tělem.

Ještě dříve, než jsou děti schopné popsat své vlastní pocity, už vnímají štíhlost jako svůj vzor.

Uchráněni nejsou ani ti nejmenší. Studie z roku 2010 prokázala, že ovlivněné ideálnem štíhlosti jsou už 3-5letá děvčátka, s obézní postavou si například spojují více negativních slov jako je ošklivý, zlý, hloupý apod. Popravdě, kdy jste naposledy viděli v pohádce princeznu s konfekční velikostí 42?

„Ve své praxi se v poslední době setkávám s dospívajícími dívkami kolem 14-16 let, které zvažují permanentní make-up, úpravu rtů. Některé z nich dokonce mluví i o razantnějších úpravách svého těla, jako je třeba plastika prsou, zmenšení nosu a podobně. Jde o téma, které řeší většina dospívajících, obzvlášť v době, kdy se jejich těla mění. Nyní je to dost zintenzivněné sociálními sítěmi, které dětem ukazují nereálný a jen velmi těžce dosažitelný ideál. Dokonce ukazují, jak by si přáli vypadat nebo s jakým filtrem se cítí lépe. V tom samozřejmě hraje roli i to, zda jsou za takový vzhled oceněné zpětně okolím na sociálních sítích. Častěji toto téma přináší dívky, ale samozřejmě i mezi chlapci se objevuje přání nabrat svaly nebo zhubnout,“ popisuje @Dětská_psycholožka Kamila Ryšánková.

Určitá nejistota ohledně vlastního vzhledu je u dospívajících běžná. Pokud to ale doprovází intenzivní myšlenky na změnu těla, které narušují dospívajícímu běžné denní fungování, je třeba zbystřit. Strach z toho, že nás lidé v okolí budou zesměšňovat za to, jak vypadáme, v nás může způsobovat silné úzkosti nebo poruchy příjmu potravy. V dospívání se objevují první příznaky tzv. dysmorfofobie, což je onemocnění, u kterého si osoba myslí, že má nějakou vadu na svém těle. Typicky potom vyhledává plastické nebo kosmetické úpravy.

Jen polovina dětí je spokojená se svou postavou nebo obličejem. Nejčastěji děti uvádějí, že by rády změnily svou postavu – třetina chce zhubnout a třetina naopak nabrat svaly. Téměř desetina ale zvažuje i operace – zejména plastiku prsou (8, 12 %) a pozadí (7, 8 9%). Podle Kamily Ryšánkové si na svůj vzhled stěžují už desetiletí, někdy dokonce i mladší děti.

Sociální sítě, podobně jako obálky časopisů, nezobrazují realitu. Obzvláště celebrity a profesionální influenceři používají filtry. Základní filtry mohou změnit barevnost fotky nebo ji oříznout, ale pokročilé dokáží odstranit akné, přidat líčení nebo změnit účes, ale dokáží v podstatě jakoukoli úpravu. České děti tyto filtry používají hlavně pro zábavu, jen desetina, aby dobře vypadala.

Je dobře, že děti využívají filtry pro radost, ale to neznamená, že se cítí online vždycky dobře. Polovina se setkala s urážkami kvůli vzhledu (bodyshamingem). Ovšem podle závěrů studie Děti a kult krásy se dvakrát častěji s bodyshamingem setkávají offline. Bohužel tedy od lidí, které znají osobně.

Vynikající zprávou je, že 92 % dětí se online zesměšňování nebo urážení nedopouští. Ačkoli to tedy při výletu na TikToK může vypadat všelijak, naprostá většina uživatelů je slušná.

Bodyshaming sráží děti na kolena

Na základě kritiky vzhledu se 7,5 % dospívajících začalo omezovat v jídle a 5 % redukovalo příjem potravin na minimum. Téměř čtvrtina dětí v reakci na online komentáře přestala důvěřovat jiným uživatelům, 8,5 % začalo omezovat online komunikaci ale jen 1,65 % začalo reagovat a „hejtovat“ zpět.

Nejčastěji si samozřejmě berou kritiku osobně a doplácí na to sebevědomím. Čtvrtina dětí naopak vnímá kritiku pozitivně – podle nich je posunula dál a jsou nyní silnější.

„Pro děti je většinou nejbolestnější kritika, která přichází od nejbližších – nejčastěji rodičů. Obzvlášť v prvních letech života děti zcela nekriticky a bez odstupu přijímají informace, které o nich jejich okolí říká.  Spousta dětí se při nadměrném kritizování snaží, co nejvíc „zamakat“ a zavděčit se tím rodičům. Může to potom vést k honbě za dokonalou postavou a vzhledem jen proto, aby konečně pocítily uznání od rodiče,“ podotýká Kamila Ryšánková.

Vždy je důležité, od koho kritika přichází. Dnešní děti jsou vystaveny velkému množství informací, na které není jejich mozek připravený.

Jak pomoci dětem nepodlehnout tlaku

1. Berte cizí obrázky s rezervou
   Použití filtrů nebo grafických programů na úpravu vzhledu na první pohled nepoznáte. Je ale dobré vědět, že je influenceři, celebrity a firmy ve velkém používají. To, co vidíte na plakátu a vyladěném postu, patrně není autentické.
2. Přemýšlejte nad vším kriticky
   Dívejte se na jiné příspěvky s odstupem. Byl vytvořen pro někoho, dost možná s cílem získat reakce a lajky. Dívejte se na věci v kontextu. Například srovnávat se s profi modelkami nebo fitness cvičiteli asi nebude nejrozumnější.
3. Buďte dětem vzorem
   Děti jsou naše zrcadla a týká se to i vztahu k sobě samým a sebelásky. Pokud se kritizujete a shazujte, budou vaše děti dělat totéž.
4. Podporujte pozitivní jednání
   Ošklivých věcí slýcháme každý den hodně. Podpořte děti v tom, aby se naopak naladily na pozitivní vlnu, psaly hezké komentáře a podporovaly své přátele.
5. Buďte vybíraví
   Pokud se při sledování nějakého kanálu, necítí dobře, nesledujte jej. O nic nepřijdete, když nebude sledovat všechno a všechny. Sociální sítě by měly být bezpečný prostor. K tomu je ale nutné si dobře vybrat jejich obsah.
6. Oceňte svoje tělo
   Lidské tělo je dokonalý stroj, které dokáže neuvěřitelné věci. Pro změnu se podívejte na to, co vaše tělo zvládlo dobře, nebo co je na něm krásné.

Jak posílit sebevědomí

Odolat tlaku sociálních sítí samozřejmě pomáhá, pokud je vaše dítě dost sebevědomé.

Sebevědomí se vyvíjí během celého dětství. Není ale potřeba děti jen chválit.  Odborníci doporučují oceňovat proces, kdy se dítě něco učí. Pomáhá dítě od malinka povzbuzovat k samostatnosti a nechat ho rozhodovat o sobě samém. Začínáme drobnosti jako je cíl procházky nebo barva trička, které si oblékne. Postupně dítě může spolurozhodovat o rodinných záležitostech, jako je cílová destinace dovolené a podobně. Důležité je, že se dítě cítí jako respektovaná osobnost.

Učte děti také pracovat s chybou a kritikou. Chybujeme všichni, to je normální. Ale nemá smysl se chybou užírat, můžeme ji napravit a poučit se z ní. Věcná kritika nám s tím pomůže, ale „hejt“ který je jen nenávistným výlevem? Tomu se dá jedině vysmát.

Pokud máte pocit, že se vaše děti necítí ve svém těle dobře, neodbývejte je jenom větou „Ale prosím tě, taková hezká holka / šikovný kluk!“. Vyslechněte je. Někdy není nutné ani nic říkat, jenom tu pro ně být.

„Nejjednodušší reakcí je ptát se, jak to vnímá dítě. Jak se cítí ve svém těle, co na svém těle má nejraději, kdy a v čem se třeba necítí dobře. Vždy ho vyslechněte a nemávněte rukou nad tím, že se cítí nejisté. Zkuste se doptat, co by si dítě představovalo jinak a kde se tyto myšlenky berou – je opravdu nespokojené dítě nebo jde o něco, co mu řekl třeba spolužák ve škole? Proto abychom mohli adekvátně reagovat, tak musíme zjistit, odkud nespokojenost pramení,“ radí Kamila Ryšánková. „Od začátku, kdy dítě začíná používat sociální sítě, je důležité mluvit i o tom, jak fungují filtry pro úpravu fotek s tím, že na sociální sítě vybíráme jen ty nejhezčí fotky. A taky zařadit i to, co nám naše těla taková, jaká jsou, umožňují – chodit, hýbat se, tancovat, sportovat. Někdy jde o věty, které děti přebírají od svých rodičů nebo prarodičů.“

Pomoci může také prostě odpojit se. Je prokázáno, že teenageři, kteří snížili čas online o polovinu, se během pár týdnů cítili mnohem spokojenější se svým vzhledem a váhou.

Když Ježíšek zapomněl na drahé dárky

Dost možná si vaše děti přály nějaké opravdu drahé věci, ať už je to nový telefon, Xbox, hry nebo značkové oblečení, které prostě není v mezích rodinného rozpočtu. Velmi důležité je mluvit včas o tom, proč takové dárky nemohou dostat. Jak se vyhnout vánočním zklamáním jsme nastínili v článku o prvních mobilních telefonech.

Mnoho rodičů nechce děti zatěžovat stoupajícími náklady domácnosti. Přitom děti finanční gramotnost přirozeně učíme od malička a velmi často. Dost možná i vy slibujete dětem během nákupů, že si mohou koupit „něco malého“. Vědí tedy, že Kinder vajíčko a nový set Lega mají jinou hodnotu. U větších dost možná už pracujete s kapesným a děti si umějí lépe představit konkrétní hodnotu.

Podle psycholožky Kamily Ryšánkové by pro rodiče na prvním místě mělo být pravidlo, že pokud vím, že něco pod stromečkem z nějakého důvodu nebude nebo být nemůže, tak to dítěti neslibuji a ani v něm nevyvolávám zbytečné naděje. Hlavní je si s dítětem promluvit před Štědrým dnem. Už v okamžiku, kdy vysloví k dané věci přání, tak bychom mu měli nastínit, z jakého důvodu pravděpodobně nebude možné takovou věc pořídit (finance, prostor, péče o mazlíčka a podobně).

„Pokud už se tak stalo a dítě je zklamané, tak předtím, než vůbec jako rodič používám nějaké argumenty, uznávám emoce dítěte. Zjednodušeně řečeno se na dítě napojím a jsem s ním v této náročné emoci. Možná si při čtení říkáte, že je to přeci lehké, ale ve skutečnosti je to často mnohem těžší. Máme totiž tendenci hned začít vysvětlovat, bránit své rozhodnutí nebo dítě zaujmout jiným, i když pro dítě méně zajímavým, dárkem. I v nás dospělých se totiž odehrávají vlastní emoce jako lítost, zklamání, hněv – na sebe nebo na dítě,“ radí.

Jak může takové napojení na dítě vypadat? Můžete například říct „Vidím, že jsi naštvaný. Asi pro to, že jsi pod stromečkem nenašel to, co sis přál. Je to pro tebe těžké.“ Teprve potom co jsme takové napojení zvládli, tak se můžeme začít ptát dítěte, co naši ratolest vedlo k tomu, proč tento konkrétní dárek tolik chtělo a co jde udělat jiného, aby se dítě cítilo lépe. Nejde o to koupit dítěti vždy všechno. Určitá míra frustrace a neuspokojení jeho přání se bude v průběhu života objevovat. Cílem rodičů by mělo být dítě touto situací a emocemi provést.

Když Ježíšek není fér?

Je možné, že vaše Verunka byla hodná celý rok, má dobré známky a plní své povinnosti na jedničku, ale stejně jí Ježíšek nepřinesl stejně dobrou panenku jako její kamarádce, která si pokojíček nikdy neuklidí? Malé dítě bude zklamané, pochopitelně. Jak si má v hlavě srovnat, že Ježíšek neměří všem stejně. To by přece měl?!

V tomto psychologové obvykle radí, nevychovávat Ježíškem, tedy neslibovat, že bude-li dítě hodné, přinese jim Ježíšek vše, co chtějí.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Dětská psycholožka ❤️ (@detska_psycholozka)

„Přesně taková situace nastat může. Slzy, zklamání, vztek nebo rozčarování doprovázené velkými emocemi provází o vánočních svátcích spoustu rodin, i když se to moc nenosí a o Vánocích jsou takové emoce ještě více odmítány. Znovu je dobré řídit se tím, že se na dítě nejdříve napojíme. Nemávněte nad tím rukou, ale mluvte spíše o skutečných hodnotách, které Vánoce představují – tedy možnost být spolu jako rodina. Ježíšek neznamená jen dárky nebo malé miminko, které vám je přinese. „Ježíšek“ může být pro rodinu mnohem víc. Můžete využít společný čas k tomu, abyste dětem věnovali svoji pozornost a užívali si společné chvíle. Jakmile přejdou velké emoce, tak to děti doopravdy ocení. Zkuste si zahrát zajímavou deskovou hru, vyrazte sáňkovat nebo dělat cokoli, co vám všem udělá radost. Většina těchto aktivit nás nestojí nic,“ doplňuje Kamila Ryšánková.

Když má dítě pocit, že není dost dobré?

Teenageři už se obvykle netrápí tolik tím, co pod stromečkem (ne)našli jako svým obrazem v kolektivu, to přirozeně zahrnuje i jejich digitální já. Žijeme ve světě, kde je zcela zřejmý ideál – u dívek se cení krása, u chlapců síla. Přidejte k tomu složité období dospívání, kdy mladí lidé hledají sebe sami a často bojují se sebevědomím, a je na problém zaděláno.

Mimochodem krize sebevědomí není vůbec chybou sociálních sítí. Podle profesora Davida Šmahela mají dokonce menší dopad na negativní vnímání těla než tisk nebo televize (detaily si můžete poslechnout v této přednášce od 29. minuty).

Na sociálních sítích jsou na sebe děti často ještě náročnější – chtějí prostě online vypadat dobře, úspěšně a šťastně. Odborníci mluví o sebeobjektivizaci, kdy děti odvozují svoji hodnotu podle své atraktivity, která se na Instagramu dá snadno přepočítat na srdíčka.

Podle výzkumu Palackého univerzity třetina dětí zažila zesměšňování kvůli online profilu, 14 % kvůli vzhledu (pro srovnání ve fyzickém světě to bylo každé druhé). Některé děti tuto zkušenost přenesly do zdravějšího životního stylu, jiné se s ní vyrovnat dobře nedokázaly. Zmíněný body shaming (výsměch kvůli vzhledu) přiměl 10 % dětí sportovat, 8 % se začalo lépe oblékat, 14 % dětí kritiku maže a 11 % si jako únik zahraje hru. Na druhou stranu přes 7 % dětí shodně uvedlo, že se na základě kritiky začalo omezovat v jídle nebo mělo pocit, že jsou tlusté, necelý 7 % pak mělo v důsledku problémy se spánkem.

Otázka teda spíše zní, jakým způsobem děti sociální sítě používají. Různé výzkumy prokázaly, že dívky častěji používají sociální sítě toxicky – tedy se nezdravě porovnávají, kdežto chlapci spíše sítě používají ke komunikaci a inspirují se. Přílišné srovnávání v oblasti vzhledu, může vést až k poruchám příjmu potravy, přílišné inspirování zase k obsesivnímu cvičení – obojí je v důsledku škodlivé.

Není ale nikde psáno, že to právě váš syn či dcera nemohou mít naopak. Například mentální anorexie se čím dál častěji objevuje i mezi chlapci, jen se o ní méně mluví ve veřejném prostoru.

Sociální sítě ale mají i pozitivní dopad, například v podobě podpůrné komunity. Hloubkové rozhovory ale prokázaly, že nemocné dívky s poruchou příjmu potravy na síti hledaly přesně ten obsah, který odpovídal stádiu nemoci: tedy v krizi hledaly toxický obsah, jak drasticky shodit; ale v průběhu léčby už hledaly inspiraci, odborníky, podporu komunity nebo kamarádky, kterém se mohly svěřit.

Platí, že sociální sítě jsou zrcadlo – najdeme na nich to, co chceme vidět.

Sociální sítě jsou založené na tom, aby v nás vyvolaly emoci a udržely nás online. Respektive sítě mají moc prohlubovat emoci, se kterou jsme je zapnuli. Pokud je touto emocí smutek nebo nejistota, může mladý člověk snadno sklouznout k úzkostem, FOMO nebo dalším digitálním závislostem.

Jak z tohoto kola ven? Je to hrozně jednoduché i hrozně složité. Klíčové je mluvit o emocích. Zní to snadně, ale generace dnešních rodičů na to ještě není zvyklá a pro mnoho lidí jsou takové hovory přinejmenším nepříjemné až trapné.

„Pokud s dítětem komunikuji s negativním postojem k sociálním sítím a online prostoru, tak ho okamžitě od rozhovoru odradím. Mnohem lepší a důležitější je ptát se dítěte na jeho vlastní názor na sociální sítě a nabídnout mu i další pohledy. Jaké si myslí, že jsou výhody sítí a v čem mu pomáhají? Jak se cítí, když se mu něco v online světě podaří? A taky je vhodné otevřít i problematiku sociálních sítích a ukázat dítěti také druhou stranu mince, tedy ptát se, zda dítě vnímá i nějaké nevýhody a zda se někdy děje na sítích něco, v čem mu není dobře. Kromě negativ jmenujte i pozitiva. Můžete taky zkusit navrhnout možnosti, jak se sociálními sítěmi zacházet lépe a zkusit nechat navrhovat dospívajícího, co by mohlo pomoct cítit se v online prostoru lépe. Ale taky se i ptát, zda ví, jak sítě fungují, zkusit si, jestli pozná, které příspěvky jsou reklamní,“  navrhuje Kamila Ryšánková.

Co by měly děti o sociálních sítích vědět:

• Sociální sítě v podstatě manipulují naším vědomím jen proto, abychom na nich trávili čas.
• Influencerství je práce. Za každou publikovanou fotkou jsou desítky smazaných, několikero filtrů a pečlivé plánování pózy. Srovnávat se s takovými tvůrci obsahu je stejné, ale srovnávat rodinné cyklovýlety s výkony Lance Amstronga.
• Svou sociální bublinu (a tím také obsah, který uvidí) si mohou vybírat vědomě. Samy mohou rozhodnout o tom, co chtějí vídat. Přečtěte si, jak fungují algoritmy sociálních sítí.
• Profily je lepší nastavit jako soukromé a pečlivě si vybírat, koho si do soukromí chci pustit. Ne každý si totiž takovou důvěru zaslouží.
• Je důležité, jak se cítí, než jdou na sociální síť a když z ní odchází. Poraďte dětem, ať si všímají i řeči těla. Sedí pak schoulení do sebe nebo naopak se s hlavou vztyčenou těší na další zážitky? Pokud se cítí hůře, asi stojí za to přehodnotit, koho a proč sledují.
• Fakt, že má někdo hodně sledujících ještě neznamená, že je důvěryhodný a rozumí tématu, o kterém mluví. Kritické myšlení je na sociálních sítích podceňované, ale extrémně důležité.
• Tělo je hlavně nástroj, který jim dobře slouží. Je důležitější, jak funguje uvnitř, než jak vypadá zvenčí.
• Pokud vidí zlé komentáře nebo jim čelí, mohou aktivně zakročit. Komentáře lze smazat, agresora nahlásit. Šikanovaného kamaráda mohou podpořit několika vřelými slovy a podobně.

Děti rodičů, kteří vyznávají partnerský vztah a společně mluví o internetu a jeho rizicích, jsou ve větším bezpečí. Už jen proto, že doma bývá otevřená atmosféra a děti se nezdráhají svěřit s problémy.

Sociální sítě mají řadu pozitiv, pokud je používáme dobře. Důležité je, aby se na nich děti i dospělí cítili dobře. Pokud ne, prostě je zkuste vypnout nebo se zbavit toxických přátel a sledujících. Není nutné být všude za cenu vlastní pohody.