Pojďme si to tedy společně ujasnit.

Stručná historie deepfaků

Ve své dnešní podobě se deepfaky poprvé objevily už v roce na 2017 na americké sociální síti Reddit. Jejich autor, uživatel s přezdívkou „deepfakes“ (později přejatou do názvu formátu), proslul hlavně vkládáním tváří a hlasů celebrit do pornografických videí.

Jen u explicitního sexuálního obsahu ale dlouho nezůstalo. Kromě dehonestace filmových hvězd a vtípků pochybné úrovně se dnes deepfaky hojně využívají i k hoaxům, finančním podvodům či politické propagandě.

Deepfake videa jako volební manipulace

První případy zneužití tváří a hlasů politických osobností svět zaznamenal v roce 2018 a dnes už se považují za standardní výbavu předvolebního boje o moc. Ačkoliv se to na první pohled možná nezdá, politické deepfaky se od těch „obyčejných“ podstatně liší. Zatímco cílem internetových podvodů je obvykle přimět oběť ke konkrétní akci – např. převedení peněz na účet podvodníka – politické deepfaky se většinou snaží o úplný opak.

Jejich účelem je totiž hlavně zmást a názorově rozdělit poměrně široké publikum. K tomu využívají především kontroverzní tvrzení, hoaxy, dezinformace nebo staré dobré dehonestace politických představitelů. Řečeno úplně jednoduše, chtějí nám zabránit něco udělat – např. podpořit ve volbách konkrétního kandidáta.

Nehledejme za tím ale nákladnou mediální kampaň s promyšlenými argumenty. U volebních deepfaků jde hlavně o kvantitu, ne o kvalitu. Videa musí být jen tak dobrá, aby se nám při doomscrollingu dostala do podvědomí, a „vyskakovat na nás“ dostatečně často na to, aby tam i zůstala.

Funguje tato taktika na všechny potenciální voliče, kteří na deepfake videa narazí? Ne, ale to ani není jejich cílem. K ovlivnění výsledků voleb nakonec často stačí jen pár hlasů.

„Fake news“ na počkání

Toto „tapetování“ kanálu příspěvků na sociálních sítích je možné především díky snadné dostupnosti generativních AI modelů, které umí podobný obsah vyrobit levně a za pouhých pár minut. Prompt přitom může napsat prakticky kdokoliv a odkudkoliv.

Dalo by se tedy očekávat, že když je snadná produkce, bude snadná i detekce. Tak to ale bohužel není. Speciální technologie na rozpoznání deepfaků sice existují, ale jsou náročné na provoz i obsluhu a rychle zastarávají. Autoři deepfaků totiž umí většinu bezpečnostních opatření obejít hned, když se objeví.

Potírání produkce deepfaků se tedy trochu podobá honění krtka po zahradě – než mu stihneme zasypat jednu chodbičku, on už má dávno vyhloubené další dvě. A snadné to s tímto AI krtkem nemají ani zákonodárci.

Je to vlastně vůbec legální?

Není žádným tajemstvím, že zatímco technologie se vyvíjejí rychlostí světla, směrnice, nařízení a zákony regulující jejich užití vznikají o dost pomaleji. Reakční dobu vlád navíc prodlužuje i existence křehké hranice mezi potíráním dezinformací a narušováním svobody slova, na kterou při psaní legislativy stále častěji naráží.

To ale neznamená, že je vytváření a uveřejňování deepfaků úplně neregulované. Podle evropského nařízení o digitálních službách (DSA) mají sociální sítě povinnost potlačovat veškeré pokusy o volební manipulace, které se v jejich revíru odehrávají. Všechna deepfake videa, na které na „sockách“ narazíte, jim tedy bez váhání nahlaste.

Nevzdávejme se bez boje

Generativní AI se sice rychle zdokonaluje, ale předčit skutečnost stále ještě neumí. Právě proto se nám občas stane, že při brouzdání internetem narazíme na video, které je sice na první pohled v pořádku, ale něco se nám na něm prostě nezdá. V tu chvíli je většinou potřeba zbystřit.

Na co si dát pozor?

• Zvuk nesedí s obrazem. Pohyby rtů a výrazy tváře mluvčího neodpovídají vyřčeným slovům nebo jejich významům.
• Video má špatnou kvalitu. Obraz často mění jas, kontrast či barvy a/nebo má rozmazané okraje.
• Monotónní a prkenná mluva. Mluvčí zní mechanicky, popřípadě používají výrazy, které nikdy dřív nepoužili.
• Necharakteristické výroky. Sdělení neodpovídá obvyklým názorům mluvčího a není k nalezení v jiných zdrojích, např. na osobních sociálních účtech.
• Nesplnitelné sliby. Mluvčí slibují zmizení státního dluhu, uzákonění legislativ porušujících lidská práva, rychlý a zaručený výdělek či další lákavé, ale většinou nereálné věci.
• Neznámý autor. Video publikoval nový účet bez sledujících, přátel a často i bez historie.
• Skrytý odkaz. Video láká na webové stránky či formuláře s výzvou k okamžité akci. V takové situaci je nutné dbát na varování antivirového programu, který na podobné podvodné pokusy včas upozorní.

„Nevěřte všemu, co na internetu vidíte“ se v naší rychlé a na informace bohaté době obvykle snadněji říká, než dělá. Není to ale nemožné. Stačí si jen udržovat všeobecný přehled, který značně omezí uvěřitelnost prezentovaných dezinformací, a nepřestávat dbát na základní pravidla internetové bezpečnosti.

Můžou být pomeranče fialové? Ano, mohou. Díky umělé inteligenci. Generátory videí a obrázků dokáží vytvořit téměř cokoli, co jim zadáme pomocí jednoduchého textu. Dá se říct, že dnes nemůžeme na internetu věřit vlastním očím. Kdokoli může vytvořit cokoli, co vypadá jako realita. Mluvíme o tzv. deepfake.  Na internetu nejčastěji narazíte na deepfake videa.

Když AI halucinuje…

AI nástroje řada lidí využívá běžně k práci, ale také ke konzultování osobních problémů, zdraví a podobně. Deepfaky obvykle někdo tvoří záměrně s cílem pobavit nebo nás oklamat. Poměrně často ale AI halucinuje, tedy poskytuje odpovědi, které neodpovídají realitě. Pokud si necháme vygenerovat referát, může to být maximálně trapné, rizikem jsou halucinace ve chvíli, kdy se s AI radíme o zdraví.

„O AI s mými klienty nemluvíme často, ale nejčastěji nepřesnosti zmiňují v domácích úkolech. Typicky: rozsáhlý text, ve kterém si však neověří faktické informace, které AI může zkreslit. Takže to někdy nadělá neplechu ve škole. Je škoda, že se děti o AI a způsobech, jak ji používat nebo z ní ověřovat informace, ve škole zatím spíše neučí,“ říká k  AI výmyslům dětský psycholožka Kamila Ryšánková.

Pravděpodobně bude halucinací AI postupně ubývat. Očekává se to například s nástupem vyhledání v ChatuGPT (tato funkce je prozatím dostupná pro předplatitele).

Veškeré odpovědi a výstupy od AI je na místě si ověřit.

Nástroje pro vytvoření deepfake se zlepšují

Deepfake pracují se stále lepšími nástroji. Na první pohled už nepoznáte, že jde o počítačem vytvořené dílo. AI (umělá inteligence) se vycvičila na skutečných obrázcích z fotobank a nekonečném množství video záznamů a dokáže tak věrně napodobit téměř cokoli.

K nárůstu dezinformací a podvodných videí přispívá rozvoj počítačů a algoritmů umělé inteligence. Přidejte k tomu zvýšenou dostupnost online nástrojů pro vytváření deepfake videí a otvírá se nám obrovský prostor pro deepfake scénu. Dnes je možné si s těmito technologiemi hrát doslova za pár korun (respektive dolarů).

Lidský mozek si dokáže domyslet i neexistující, podle toho co už viděl. Toto využívají některé optické klamy. Tento mechanismus nás chrání před nebezpečím. Zvládneme rychle zpracovat obrovské množství informací a vizuálních podnětů a vyhodnotit situaci.

Jenže při prohlížení videí a obrázků na Instagramu nebo Tiktoku nám vlastně tento mechanismus pomáhá uvěřit i tomu, co je falešné. Nevšimneme si podivného pozadí, když se soustředíme na hlavní objekt videa. Přehlédneme, že postava má místo 5 prstů jen 4. Významnou roli hrají také emoce.

„Náš mozek využívá například zákon dobrého tvaru, kdy doplní smysluplný celek z vizuálních podnětů, i když jsou neúplné nebo nepřesné. Silná emoční reakce, kterou mají deepfake videa za cíl vyvolat, přebíjejí naši racionální analýzu. Jakmile cítíme smutek, vztek nebo i velké nadšení, tak s největší pravděpodobností reagujeme více emočně,“ vysvětluje proč na nás mají deepfake takový vliv Ryšánková.

Až příště budete brouzdat na Instagramu nebo Tiktoku, zkuste se zamyslet, zda by to úžasně vtipné video nemohlo být vygenerované umělou inteligencí.

Jak nenaletět na hory nepravdivých zpráv a videí?

I když se budou technologie pro vytváření nepravdivých videí zlepšovat, máme pro vás jednoduchou radu: Vždy si ověřujte informace z několika nezávislých a důvěryhodných zdrojů.

Existují specializované nástroje pro detekci deepfakes videí a obrázků. Tyto nástroje spoléhají na umělou inteligenci a využívají algoritmy k detekci nesrovnalostí v obrazových datech. Ani ony nejsou neomylné. V případě obrázků a zpráv je možné si odpovědi ověřit také na těchto stránkách:

• Fact Ninja – nástroj na ověření manipulací v obrázcích od projektu E-bezpečí Univerzity Palackého
• Verifee – rozšíření do prohlížeče, jde o nápad 3 studentů, nyní funguje s podporou Univerzity Karlovy a centra CEDMO
• Ověřovna! – projekt Českého rozhlasu, který uvádí na pravou míru mediální dezinformace

„Zjistit, že něco nesedí, je pro náš mozek složité a obzvlášť náročné, pokud jsme přepnuti do režimu rychlého sledování informací. V tuto chvíli velice snadno přehlédneme, že na informacích něco nesedí. Je nutné přepnout do pomalejšího tempa a zapojit kritické myšlení. Ptejme se sami sebe: „jde o důvěryhodný zdroj? Kdo informací vypustil? Jsou tyto informace podpořeny dalšími důkazy nebo důvěryhodnými zdroji?“ Zrovna ty zdroje, které tuto informaci podporují, jsou důležité, jelikož náš mozek má tendenci ke konfirmačnímu zkreslení, kdy vyhledáváme a dáváme přednost informacím, které potvrzují náš názor,“ radí Kamila Ryšánková.

Odhalování deepfake je složitější

Rozpoznat podvodná videa a obrázky může být náročné. Pokud se vám něco zdá příliš šokující, nepravděpodobné nebo jen trochu divné, můžete se zaměřit na tyto nejčastější chyby:

• Hledejte nesrovnalosti v obličeji. Deepfake technologie mají problémy zobrazit realisticky všechny detaily. Oči mrkají zvláštním způsobem nebo vůbec? Ústa se podezřelé kroutí? Výraz ve tváři je statický? Pokud jste hráli počítačové hry, ve kterých vystupovali realistické lidské postavy, je deepfake často podobný právě tomu.
• Zvuk a video neladí. Pohyb rtů a úst neodpovídá mluvenému slovu. Jako by osobu někdo daboval a jen se trefoval do času promluvy.
• Podivné nasvícení a stíny tváře a postavy. Osvětlení neodpovídá okolí. Možná znáte z filmového průmyslu zelené plátno. Zde to může být podobné. Osoba je vložena do jiného prostředí a umělá inteligence nezvládla správně sladit osvětlení.
• Nekvalitní obraz či zvuk. Čím nižší kvalita obrázku nebo zvuku, tím snadnější je ošálit diváka. Generování deepfake videí je náročné, proto často oželí některé detaily zvláště v okolí obličeje a pozadí. Můžete se setkat s mobilním formátem deepfake videa s neostrým obrazem, kde detaily zkrátka nevidíme.
• Nereálné artefakty. Všímejte si nesrovnalostí v pozadí scény nebo neobvyklých artefaktů v pozadí videa. Technologie neuronových sítích nejsou ještě dokonalé, a často vygenerují nesmyslné objekty. Např. podivné dveře na neobvyklém místě v místnosti. Nebo ruce skryté za tělem jiné postavy, ale nepatřící k žádné postavě. Generátor vytváří napodobeninu reality a má proto problémy s realistickým zobrazením složitějších scén.

Právě teď jsme v horké fázi kampaní před krajskými volbami (a dotýká se nás, chtě nechtě, i volba prezidenta v USA). Reklamní spot nebo politický obsah se tak snadno může dostat i k dětem. Co byste měli vědět o vlivu politického marketingu na děti?

Zeptali jsme se dětské psycholožky, Kamily Ryšánkové, zda se dnešní teenageři ještě zajímají o politiku: „U dospívajících je to individuální podle jejich oblasti zájmu, například jsou dospívající, kteří se zajímají o ekologii nebo ochranu zvířat a podle toho sledují i politické kroky. Kde se ale z mé zkušenosti s politikou nejčastěji dospívající setkávají, jsou sociální sítě. Sledují zde influencery, kteří se o oblast politiky zajímají nebo jsou alespoň s blížícími se volbami vystaveni politickým názorům oblíbených influencerů.“

Sociální sítě formují názory dětí na svět

Na Instagramu existují různé formy politické reklamy, jako jsou sponzorované příspěvky, influencer marketing a virální kampaně. To často komplikuje identifikaci, kdy jde o placenou propagaci a kdy o běžnou aktualizaci profilu.

Placené kampaně využívají i extremisté, často se můžete setkat i s dezinformacemi. Bez ohledu na to, jaké máte vy osobně politické preference to může představovat problém. To, co vidíme na sociálních sítích, totiž formuje náš názor na svět a to v dobrém i špatném slova smyslu.

„Na sociálních sítích jsme každý den vystaveni velkému množství informací, které nám vybírá algoritmus. Tím na sítích velmi snadno dochází k tzv. filtrační bublině. Tedy jsme obklopení informacemi, které jsou v souladu s našimi přesvědčeními, což může vytvářet omezený náhled na dané téma. To doplňuje i propojení se na sítích s lidmi s podobnými názory,“ objasňuje Kamila Ryšánková.

„Pokud jsme vystavení názorům influencerů, tak snadněji přejímáme jejich názory, protože máme dojem, že je známe. Což je podtrženo tím, že se pohybujeme v jejich komunitě. Taky je nejčastěji sledujeme, protože jsou nám sympatičtí a působí reálně nebo se jim chceme vyrovnat a dosáhnout podobného úspěchu, proto některé názory můžeme od nich přejímat více nekriticky.“

Mladiství se mohou setkávat také i s  dezinformacemi a fakenews, jejichž cílem je získat si naši pozornost a ovlivnit nás.

Lhát se nemá, ale….

Společnost Meta (která vlastní sítě Facebook a Instagram) už loni zpřísnila cílení reklamy na teenagery. Cílit lze jen na věk a lokalitu, už ne podle zájmů nebo pohlaví. Snaží se také bojovat s dezinformacemi, ale zde je situace velmi složitá.

Za prvé nepravdivé informace se šíří velmi rychle a je těžké zasáhnout včas a za druhé ne vždy je pro algoritmy snadné rozeznat lži. Instagram někdy upouští od takového ověřování faktů, zejména pokud jde o prohlášení politiků, aby nedošlo k narušení práva na svobodu projevu.

Do předvolebních bojů stále častěji promlouvají AI technologie. Už nyní se lze setkat se zmanipulovanými obrázky a je jen otázka času, kdy dojde na deepfake, tedy videa. Ta už jsou ale k nerozeznání od skutečnosti. Typickou ukázkou mohou být kontroverzní plakáty hnutí SPD, které vytvořila AI. Prozatím nemáme legislativu, který by to zakázala nebo regulovala.

„Většina dospívajících, kteří se pohybují na sociálních sítích, tak nějaké povědomí o dezinformacích nebo deepfake mají. Nejčastěji si vybaví různý zábavný obsah, ve kterém jsou parodovány známé osobnosti. Schopnost dětí kriticky přemýšlet nad deepfakes nebo nad dezinformacemi začíná až po desátém roce života a postupně se rozvíjí. Klíčové je vést děti k digitální gramotnosti, aby tyto manipulace dokázaly rozpoznat. I pro dospělé je někdy velmi náročné odhalit, zda jde o pravdivé informace,“ dodává Ryšánková.

Nenechte se opít obrázkem

Problém je také vizuální stránka sociálních sítí. Obrázky se pamatují lépe než texty a obsah obrázku vždy zastíní sdělení textu, i když se obsahově liší. Obrázky přidávají do zpráv emoce, typicky vyvolávají strach nebo vzbuzují sympatie.

Odborníci hovoří o vizuálním rámování. Jde o to, že vizuálním materiálem dodávají zprávě nějaký kontext. Někdy může být i částečně podvědomý. O rámování hovoří také nobelista Daniel Kahneman v knize Myšlení rychlé a pomalé (kapitola 38). Podle něj náš mozek často vyhodnocuje informace neracionálně, jen na základě pocitů. Prostě si na věc uděláme názor, aniž bychom přemýšleli.

Šetří to energii a v dobách primitivních předků lidí, nám takové schematické uvažování pomáhalo přežít. Platilo: To zvíře má velké zuby? Může mě roztrhat, tak uteču nebo ho ulovím. Dnes ale nežijeme v době kamenné a rozhodovat se podvědomě na základě strachu už není funkční.

„Od přírody je náš mozek evolučně nastavený k citlivějšímu vnímání obrazů a vizuálních podnětů, jelikož potřeboval rychle určit, co je důležité k přežití, tedy rozpoznat predátora a vyhledat potravu. Pamatuje si lépe obrazy než slova, a to je díky tomu, že je citlivější na symbolickou podobu prezentace informací. V mediích a na sítích je to dokresleno obrázky, které mají za cíl vyvolat emoce, kdy je následně téma vnímáno jako vážnější a důležitější, protože se aktivuje limbický systém pojící se s emocemi. A pochopitelně se silná emoční odezva mozku lépe pamatuje,“ vysvětluje, proč tomu tak je, Kamila Ryšánková.

Snímky vygenerované AI sdílel na síti X i Donald Trump, přesněji přesdílel příspěvky jiných uživatelů, a to i přesto, že jeden z nich je jasně označen jako satira. K příspěvku připojil jen slovo „Přijímám“. Není to jediný upravený nebo nepřesný příspěvek v kampani Donalda Trumpa. Zdroj obrázku: https://truthsocial.com

Za využití obrázků vygenerovaných umělou   Patrně chtěl vyvolat dojem, že fanoušci Taylor Swift (která má opravdu velký vliv), budou volit právě jeho.  Co nám říká vizuální rámování? „Všichni mladí lidé volí takto“.

„Celebrity s velkým vlivem snadněji ke svým názorům přitáhnou pozornost mladých lidí a jejich názory jsou často diskutovány a probírány v mediích, čímž se zvyšuje jejich dosah. Dospívající považují influencery a celebrity mnohdy za „nositele“ ideálů a hodnot, takže když celebrita vyjádří svůj politický postoj, tak se k němu dospívající může snadněji přiklonit na základě identifikace s ní. A tím, že influenceři veřejně vystupují, tak vytváří dojem bezpečného a známého a tím se i jejich názory stávají snadněji přejímatelné,“ říká o roli slavných psycholožka.

Podle průzkumu, který cituje Deník N, bude pětina fanoušků Taylor Swift volit kohokoliv jim zpěvačka řekne, což může být přes 1,5 milionů hlasů. Je tedy pravděpodobné, že se s využíváním (ale bohužel také zneužíváním) slavných osobností v kampaních budeme setkávat stále častěji.

Jak mluvit s dětmi o politice?

Politika do našeho života patří. Nejlepší, co můžeme pro naše děti udělat je otevřeně o ní mluvit stejně jako o rizicích internetu. A to i když máte na různé otázky velmi odlišné názory.

Jak pomoci dětem zorientovat se v politickém marketingu?

• Mluvte spolu pravidelně o aktivitách na Instagramu, sdílejte zájmy a obavy a vytvořte důvěrnou atmosféru, kde se vaše děti mohou ptát a sdílet cokoli.
• Je zásadní, abyste trénovali s dětmi mediální gramotnost a kritické myšlení.
• Povzbuzujte své děti, aby zpochybňovaly obsah, rozlišovaly fakta od názorů a využívaly alternativní zdroje informací – a aby byly kritické nejen ke slovům druhých, ale také k jejich obrazům.

• Je také důležité vzdělávat se o extremistických ideologiích a propagandistických technikách. Podívejte se společně na reálné příklady extremistické propagandy a zkuste zjistit, jak funguje a jaké páky její tvůrci používají k manipulaci s názory. Připomeňte si, že řada krvavých diktátorů vyhrála demokratické volby.

Jak ještě zvýšit bezpečnost dospívajících na Instagramu?

Bezpečnost na sociálních sítích i dodržování obecnějších pravidel. Například nastavte profily jako soukromé a omezte, kdo může dítě označit či kontaktovat.

Naučte děti, jak nahlásit nevhodný obsah, nahlásit extremistickou propagandu nebo jiný nevhodný obsah.

Vysvětlete jim, kdo jsou trollové. Jde o uživatele, kterým jde jen o to vyvolat co nejhustější atmosféru a emoce. Někdy se v kvůli tomu pouští i do nenávistných komentářů a výpadům vůči dětem. Byť ony jen přišly zcela korektně říct  svůj názor. Trolly nemá smysl brát vážně a už vůbec ne si je pouštět k tělu. Jak se vůči nim vymezit se dočtete v článku Trollové v temných zákoutích internetu: Jak je porazit jako v pohádkách?.

„Jak dezinformace, tak hoaxy manipulují s fakty. Cílem dezinformace je přinést jejímu autorovi nějaký zisk, zatímco u hoaxu se může jeho autor bavit, jak jeho zpráva koluje a lidi ji věří. Jejich základ nemusí být zcela vymyšlený, ale v rámci významu může být text upraven nebo k nějaké konkrétní fotce či situaci přiřazen jiný význam. Příkladem může být hoax o číselných kódech na obalu mléka. Popisovaná čísla, včetně chybějícího, mohou na obalu skutečně být, ale v textu hoaxu je jim přikládán úplně jiný význam,“ popisuje rozdíly Josef Džubák, autor webu hoax.cz, který se věnuje ověřování a vysvětlování hoaxů.

Zatím se také zdá, že se nemůžeme v otázce pravdy a lží příliš spoléhat ani na nástroje umělé inteligence, které využívají rozsáhlé jazykové modely. ChatGPT ani další chatboti nám zkrátka nepomohou nepravdivá tvrzení vyvracet. Naopak, jak se ukazuje na různých případech z praxe, mají až neuvěřitelnou schopnost s nepravdami souhlasit a mylné představy ještě více potvrzovat a šířit.

Možná jste už také slyšeli, že chatboti často tzv. halucinují – sami jsou zdrojem vymyšlených odpovědí a odkazů. Nad tím, co nám tvrdí, je tak nutné pečlivě přemýšlet.

Dezinformace otráví příběhy, které máme tak rádi

Kreativní ohýbání pravdy a její překrucování má dnes nejčastěji za cíl vyvolat polarizaci mezi určitými skupinami – za účelem politického nebo osobního zisku s cílem vystrašit či jinak negativně zapůsobit na lidi. Vše se to dnes samozřejmě odehrává hlavně online. Mohli bychom se ptát, zda informace na internetu dnes ještě vůbec proudí volně a bez kontroly či manipulace.

Dezinformace jsou také nástrojem těch zlých – lidí, kteří je využívají k ovládání a změně určitých informací, k překrucování faktů vkládáním falešně datovaných záznamů k obsahu nebo falešných zpráv do internetových diskusí a na sociální sítě. Ovlivnit pak mohou skutečný svět.

Dezinformace jsou součástí i některých forem kyberšikany, což je obzvlášť traumatizující pro děti a dospívající. Vlivem sociálních médií se navíc falešné pomluvy mohou šířit i mimo školu a mít na oběti ještě větší negativní dopad. V neposlední řadě jsou lživé a manipulativní informace nástrojem k ovlivňování obyvatel během voleb.

Zdroje dezinformací

Falešné zprávy a informace se mohou šířit různými způsoby. Jak naznačují výše uvedené příklady, jedním z hlavních zdrojů je internet, a to díky fórům a sociálním médiím, kde může kdokoli, ať už běžný člověk, nebo bot, sdílet cokoli.

Boti, kteří šíří dezinformace, se v posledních letech skutečně stali předmětem zájmu. Až 47 % internetového provozu lze údajně připsat botům, přičemž jejich podíl se meziročně zvyšuje. Jen v případě sociálních médií představují obrovské číslo – podle studie Washingtonské univerzity v St. Louis je pravděpodobnější, že na Twitteru (nyní X) narazíte dnes spíš na bota než na skutečného uživatele.

Dezinformace bychom mohli hledat kolem pandemie Covidu-19 nebo války na Ukrajině. Příkladem ale může být i jedna 10 let stará nepravdivá zpráva, podle které má maso ve fast foodech typu McDonald´s obsahovat i lidské maso. Podle webu Manipulátoři.cz vznikla tato zpráva jako satira, ale text zcela vážně stále sdílí stovky lidí.

Kde na dezinformace narazíme nejčastěji?

Falešné informace se mohou šířit mnoha formami a na mnoha místech:

Znepokojivou formou šíření dezinformací je také využívání zfalšovaných obrázků, videí nebo audio nahrávek, tzv. deepfakes. Zatímco obrazové deepfakes lze ještě při podrobnější kontrole odhalit, „ukradený hlas“ ve falešné nahrávce může být při zneužití v různých podvodech již opravdu nebezpečný.

Jak si s dezinformacemi poradit

Nejlepší metodou, jak čelit vlivu falešných zpráv, je přemýšlet o tom, co vidíme, slyšíme a čteme na internetu. A i když se řada z nás kritické myšlení nemusela nikdy učit, je dobré s tím začít už dnes. O této dovednosti se ostatně hovoří v souvislosti s nutnou úpravou předmětů ve školních osnovách.

Jak ale přesně rozeznat skutečnou zprávu od smyšlené?

Nejprve se zastavte a zamyslete se nad informacemi, na které narazíte. Slepě věřit tomu, co říká lékař o účincích vakcíny nebo léčby na internetu jen proto, že má na videu bílý plášť, je nesprávné. Na lékaře si může na internetu hrát totiž kdokoli. U senzačních zpráv je důležité si uvědomit, jaký by to byl vlastně „zázrak“, kdyby se například opravdu narodilo tříoké dítě.

Za druhé – pečlivě zkoumejte a ověřujte vše, na co narazíte, i když to zní jako ztráta času. Právě rychlost našeho čtení a procházení příspěvků na sociálních sítích je u dezinformací a deepfakes veličina, která jim velmi nahrává. Sociální média jsou často využívána k šíření podvrhů a hoaxů, jako jsou vymyšlené armádní povolávací rozkazy, označování výsledků voleb za zfalšované, přetváření filmových scén za skutečné události, tvrzení, že všechny vakcíny způsobují smrt a tak dále. Nejlepším způsobem, jak tomu čelit, je kontrolovat objektivní zpravodajské weby a sledovat stránky, které hoaxy zkoumají. V Česku jsou to například weby Manipulátoři.cz nebo Ověřovna Českého rozhlasu.

Zatřetí, každý údaj si srovnejte v perspektivě. Přečtěte si víc článků z oficiálních zpravodajských webů a vytvořte si vlastní názor. Díky různým pohledům na věc si člověk může vytvořit vlastní postoj ke kritickým tématům.

Na internetu dnes více než kde jinde platí, abychom zachovali klid a snažili se zbytečně nenechat vyprovokovat jasně zaujatým názorem druhého člověka (nebo bota). Internetoví trollové se vyžívají v provokacích. Neměli bychom je v jejich činnosti rozhodně podporovat tím, že jim, jak se říká, skočíme na lep.

Připomeňme si tedy, jak si informace, fotografie nebo videa kolující online ověřit či jak zhodnotit, zda se mohou zakládat na pravdě nebo jsou smyšlené, bez ohledu na motivaci autora.

Jak poznat dezinformaci

1. Použijme kritické myšlení

Zamysleme se, co informace/fotografie říká. Může se jednat o dezinformaci, tedy úmyslně vytvořenou zprávu, jejímž cílem je někoho zmanipulovat, ovlivnit či poškodit? Odpovídá místo a čas tomu, kdy se událost skutečně měla stát? Existuje více fotografií nebo videí, která situaci ukazují z jiného úhlu?

2.Ověřme si zdroj informací

Kdo je zdrojem informací a na jaké platformě byla zpráva uveřejněna. Jedná se o ověřený a důvěryhodný zdroj a médium nebo jde o anonymní příspěvek, případně neověřený profil na sociálních sítích?

3. Zkusme reverzní hledání

Objevuje se stejná nebo upravená fotografie i jinde na internetu? Nebo se jedná o starší fotografii, která byla dříve zveřejněná v jiném kontextu?

4. Podívejme se na fotografii detailněji

Je kvalita fotografie dostačující k tomu, abychom mohli s jistotou říct, že nebyla zmanipulovaná? Obsahuje meta data, která nám napoví, kdy a jakým zařízením byla pořízena?

5. Ověřme si, že zpráva již nebyla vyvrácena

Informace můžeme ověřit u renomovaných médií nebo na specializovaných webech, které se věnují vyvracení dezinformací a podrobují informace důkladné analýze jako jsou např. demagog.cz nebo hoax.cz.

Zároveň pokud zpráva nebyla potvrzena a nejsme si stoprocentně jistí její pravostí, vyvarujme se jejímu dalšímu sdílení, abychom se sami nestali součástí šíření dezinformací. Se současnou rychlostí technologického pokroku a zejména nástrojů umělé inteligence se budeme s upravenými nebo zcela falešnými materiály a informacemi setkávat stále častěji.

„Jak dezinformace, tak hoaxy manipulují s fakty. Cílem dezinformace je přinést jejímu autorovi nějaký zisk, zatímco u hoaxu se může jeho autor bavit, jak jeho zpráva koluje a lidi ji věří.  Jejich základ nemusí být zcela vymyšlený, ale v rámci významu může být text upraven nebo k nějaké konkrétní fotce či situaci přiřazen jiný význam. Příkladem může být hoax o číselných kódech na obalu mléka. Popisovaná čísla, včetně chybějícího, mohou na obalu skutečně být, ale v textu hoaxu je jim přikládán úplně jiný význam,“ popisuje rozdíly Josef Džubák, autor webu hoax.cz, který se věnuje ověřování a vysvětlování hoaxů.

První pomoc s rozeznáním lží nabízí i pejsek Pug. V našem seriálu podvodníci obelhali babičku Miki,  jedné z hlavních postav:

Moderní technologie umožňují tak kvalitní manipulaci, že i dospělí často tápou. Naštěstí si řada podvodníčků a lhářů nedá moc záležet. Ukážeme vám možnosti, jak děti o hoaxech a dezinformacích poučit a jak je můžete rozeznat.

Co přesně je ten hoax?

Termín hoax pochází z angličtiny a v češtině nám už zdomácněl. Kniha Média, lži a příliš rychlý mozek uvádí původ slova hoax ve slově „hocus“, což znamená „trik“.

Za hoax označujeme vymyšlené zprávy, které sice také mohou uvést někoho v omyl, ale nemají autorovi přinést výraznou výhodu , ale spíš slouží k jeho pobavení. Typicky jde o satirické nebo šokující zprávy. Ovlivní spíše jednotlivce, než celou společnost.

Příkladem jsou články „Rotace Země se v příštím roce zpomalí. Můžou za to uprchlíci z Ukrajiny a Blízkého východu“ nebo „EU chce od nového roku zvýšit daně všem bílým heterosexuálním mužům“. Oba uvedené texty najdete na satirickém webu AZ247.cz s podtitulkem Nikdo nám nediktuje, o čem smíme lhát.

Hoaxy často zneužívají také hackeři pro šíření malware.

Typy hoaxů:

• Řetězové e-maily
• Poplašné zprávy
• Kanadské žerty
• Smyšlené petice a výzvy
• Nebezpečné rady
• Neaktuální prosby o pomoc
• Podvody a scamy

Některé hoaxy reagují na staré události – typicky jde  výzvy na sociálních sítích k darování krve či o různé petice. Protože krev samozřejmě můžete darovat kdykoli, hoax vyloženě neškodí. Pokud jste reagovali na konkrétní výzvu pro konkrétní dítě (což je velmi běžná výzva kolující sociálními sítěmi), je velmi pravděpodobné, že dané dítě je už dávno v pořádku doma. Podobné je to s peticemi či výzvami veřejným činitelům. Někdy emotivní výzvu využívají podvodníci k vylákání osobních údajů. Proto je vždy vhodné si ověřit, zda je problém ještě aktuální.

Pokud lidé lži na internetu považují za pravdu a chovají se podle nich, stanou se realitou. Tento jev označujeme jako Thomasův teorém.

Co jsou dezinformace a fake news?

Za dezinformaci považujeme úmyslně vytvořenou zprávu, jejímž cílem je někoho ovlivnit či zmanipulovat. Dezinformace má získat jejímu autorovi výhodu, například finanční, vojenskou či strategickou. Může mít řadu podob – třeba jít o příspěvek na sociálních sítích, video, fotografii. Důležité je, že se informace dostane k širšímu publiku a autorovi něco přináší.

„Například dezinformace o velkém zemětřesení v oblastech těžby ropy může výrazně zahýbat s cenou akcií ropných společností a autor dezinformace pak akcie může výhodně nakoupit nebo naopak prodat. Nebo za druhé světové války spojenci před vyloděním šířili různé dezinformace o pohybu vojáků, aby si němečtí velitelé mysleli, že dojde k vylodění vojska na jiném místě, než bylo plánováno. Další příklad může být dezinformační kampaň v období voleb, kdy nějaká strana rozšíří dezinformaci o svém protivníkovi, aby získala jasnou výhodu,“ vyjmenovává Džubák.

Nejčastěji souvisejí dezinformace s jevy, které v nás vyvolávají nejistotu – aktuálně třeba válka na Ukrajině, neznámá nemoc (COVID) nebo migrace. Těmto tématům dobře nerozumějí ani dospělí, natož  děti, a často je velmi složité se v nich zorientovat.

Fake news má už formu článku, který je z dezinformací sestavený. Takový typický článek se snaží působit seriózním dojmem, ale nesplňuje kritéria žurnalistické práce (ta najdete shrnutá například v tomto etickém kodexu). Často také zneužívá stereotypy – například označí Romy jako nepřizpůsobivé, blondýny jako hloupé, všechny politiky jako zloděje a podobně.

Šíření nepravdivých nebo poplašných zpráv může být za určitých okolností trestný čin.

A co když nejde o úmyslnou dezinformaci a novinář udělal chybu? To se samozřejmě může stát a stává se to i v renomovaných médiích. Často jde o nepřesný akademický titul respondenta, chybně uvedenou lokalitu nebo třeba použití ilustrační fotografie, která takto není označená (to se stalo třeba i České televizi). O takovém omylu mluvíme jako o misinformaci. Solidní médium chybu opraví a čtenáře upozorní v nejbližším možném vydání.

Jak hoax vypadá?

Hoax nabízí nějakou novou velmi zajímavou nebo šokující zprávu, případně konspiraci. Autor se snaží působit přesvědčivě, ovšem zdroj informací je velmi nekonkrétní například „američtí vědci, důvěryhodný zdroj z Bruselu“ a podobně. Často obsahuje citově zabarvený a hodně emotivní text.

V titulku věty typu „tohle vám tají, toto vám tradiční média neřeknou“ a výzvy ke sdílení informací. Titulky takových zpráv jsou velmi dlouhé nebo psané velkými písmeny. Obsah zprávy titulku vůbec neodpovídá – je nadsazený, záměrně dramatický, ale zpráva je vcelku fádní.

Titulek má věcně a stručně shrnout článek. Nemůže být příliš emotivní, ani dlouhý.

Jak si ověřit informace online?

Pokud máte podezření, že nějaký text není tak úplně přesný, zkontrolujte si následující:

Autora a médium

Typickou neřestí autorů-dezinformátorů je anonymita, tedy své články nepodepisují jménem. Zajímejte se také o to, kdo vlastní dané médium a zda je věrohodné. Mělo by jasně oddělovat publicistiku (tedy komentáře a názory redaktorů) od zpráv. Pomoci najít věrohodné medium může třeba Institut nezávislé žurnalistiky, který média dle kvalitativních kritérií hodnotí.

Zdroje

Každý novinář se odkazuje na zdroj. Někdy (obzvlášť v případě korupce nebo násilí) je možné zdroj neuvést jmenovitě. V ostatních případech by novinář měl uvádět celé jméno, případně profesní informace, pokud jde o politika, lékaře či odborníka na nějakou problematiku tak, abyste si mohli tuto osobu sami vyhledat.

Na internetu je zvykem přikládat odkazy na zahraniční zdroje, pokud je text převzatý z cizojazyčného média.

Datum a místo

Pokud jste podivnou zprávu zachytili na sociálních sítích, ověřte si kde a kdy se daná událost měla stát. Dezinformátoři často sdílí staré kauzy, aby vyvolali vztek veřejnosti.

Ověřte obrázky

Pokud emotivní či jinak podezřelý článek obsahuje obrázky, ověřte si je pomocí reverzního hledání.

To umí třeba Google nebo aplikace tineye.com. Hoaxy a dezinformační články často obsahují nerelevantní obrázky, staré, upravené nebo z fotobank. Pokud obrázek nahrajete do uvedených aplikací, zjistíte, kde všude se objevuje a že možná se zprávou vůbec nesouvisí.

Proč se tím jako rodiče zabývat? Protože když takové titulky čtete vy, čtou je i vaše děti. A ony mnohem snáze naletí. Takové praktiky totiž používají podvodníci, manipulátoři a dezinformátoři. Někdy se ale s podobnými titulky setkáte i v důvěryhodných médiích a na lifestylových magazínech.

Z novinářského hlediska by titulek měl věcně shrnovat obsah článku. Důležité tedy je umět rozlišit relevantní informace. Tady ale děti zrovna neexcelují.Podle staršího výzkumu pokládá 80 % středoškoláků reklamu označenou slovy „sponzorovaný obsah“ za skutečnou zprávu.

Jak poznat clickbait?

Většinu manipulativních titulků poznáte podle několika shodných znaků:

• Nadpis vám nic neřekne. Pokud vidíte titulek jako „Tahle fotografie zamotala hlavu i vědcům a děsí celý internet“, můžete se vsadit, že jde o clickbait. Po přečtení titulku jsme se nedověděli nic. Správný titulek by vám sdělil, co se stalo. Tento spoléhá na vaši zvědavost.
• Je až podezřele dobrý na to, aby byl pravdivý. Typickým příkladem může být „Miliardář se svěřil se svým tajemstvím: takto zbohatnete i vy“ nebo „Zaručený návod, jak shodit 30 kg za pouhý týden“. Je velmi nepravděpodobné, že by boháči rozdávali svá tajemství. Protože obvykle tím tajemstvím je dědictví nebo usilovná práce (a štěstí). Pokud budete hubnout podle článků druhého typy, patrně si zničíte zdraví.
• Je nevkusný. Pokud obsahuje narážky na lidské neštěstí, znevažuje jiné nebo se při jeho čtení cítíte trochu trapně, jde patrně o clickbait.
• Je absurdní. Pokud celý titulek nedává smysl, nezdržujte se klikáním. Například „10 nejméně pravděpodobných kandidátů na prezidenta: 6 byste volili i vy“ – zřejmě se dočtete, že třeba Dalajláma nebo princ William by byli skvělí v čele Česka. Možná, že byli, ale je to relevantní? Rozhodně ne.
• Je příliš vtipný, příliš pozitivní, příliš děsivý či šokující. Nadpisy mají shrnovat, o čem je příběh, mají konstatovat fakta. Tlak na emoce je častým nástrojem dezinformátoru nebo podvodníků. Příkladem může být „Díky tomuto přírodnímu zázraku už nikdy neonemocníte“ nebo „Tomu neuvěříte: pes se naučil zazpívat Elvise“ či „Úřednice o podvodu století: takto vám vláda lže!“

Titulky, které mají uživatele zlákat se často řídí schématem:

• (A) zkusil (nějakou činnost/věc). Důvody vás překvapí/vyděsí/nadchnou
• (A) zkusil (nějakou činnost/věc). Neuvěříte, co se stalo potom!
• Tohle video/obrázek/článek dokazuje, že (nějaká konspirativní teorie či šokující fakt)
• (A) něco udělal. Nejdřív lidi vyděsil, nyní je inspiruje.
• (A) šokuje: (nějaká konspirativní teorie či šokující fakt)

Proč jsou clickbaity nebezpečné?

Nepřesné titulky nás mohou zavést na podvodné stránky nebo k zavádějícím informacím. Jaké typy podvodů clickbat zneužívají:

#1 Spam a phishing

Až absurdně lákavé titulky najdete skoro vždy u spamových e-mailů a často u e-mailů, které šíří malware. Běžné jsou na sociálních sítích. V reklamách často propagují právě zázračné diety nebo doplňky stravy, viz příklad níže. Mnoho teenagerů, nespokojených se svým vzhledem, na takové nabídky slyší. Riziko je zřejmé: extrémní diety jsou zdraví škodlivé a doplňky stravy či vitamíny nemusejí být pro děti vhodné a rozhodně by je neměly užívat bez konzultace s lékařem.

#2 Finanční podvody

Lákavé popisky slibující zejména obrovské úspory nebo zázračné zhodnocení investic často směřují uživatele na podvodné stránky, jejichž cílem je získat přístupové údaje do bankovnictví, údaje ke kartě nebo jinak uživatele okrást.

Typickým příkladem jsou falešné investiční burzy do kryptoměn. V ukázce vidíte příklad clickbaitingové reklamy. Odkaz vede na falešné stránky s článkem, který obsahuje řadu zavádějících informací.

Stránky odkáží k registraci na domnělé burze. Uživatel se zaregistruje a sám pošle podvodníkům peníze na „investici“. Na takové naletí mnoho dospělých. V dětském světe jsou ekvivalentem nabídky produktů výměnou za osobní údaje.

#3 Oprávnění třetím stranám

Mezi clickbait, obzvláště lákavý pro děti a teenagery, lze zařadit také testy a kvízy na sociálních sítích. Jde o takové ty zábavné jako „Jakou celebritou jsi byl v minulém životě“ nebo „Jen opravdový fanoušek Pixaru tohle dokáže. Zkus si test znalostí!“.

Obvykle před získáním odpovědi musíte potvrdit, že dáváte třetí straně (vývojáři kvízu) přístup ke svým datům a může je zpracovávat. Díky tomu, že oprávnění udělíte, může tvůrce kvízu vaše data shromáždit a prodat. Obvykle se prodávají jako marketingové databáze, tedy zahrnují věk, pohlaví, e-mail, případně další sociodemografická data. Děti se tímto sice baví, ale někdo v pozadí na nich vydělává. Podobný princip je běžný také ve hrách a aplikacích.

Clickbait pracuje s metodami sociálního inženýrství. Zneužívá naše emoce.

#4 Dezinformace

K manipulaci s informacemi (a tudíž i s titulky) se často uchylují dezinformátoři a lidí šířící konspirativní teorie. Pro děti může být velmi obtížné ověřit si fakta. Jako rodiče ale jistě nechceme, aby se bály chodit k zubaři, protože si na internetu dočetly, že v plombách jsou mikročipy, kterými je budou reptaliáni ovládat.

Nenechme se mýlit věkem, negativní vliv na ně mohou mít i smyšlené zprávy o celospolečenském dění, ať už se dezinformace týká pandemie, uprchlických vln, války či politiky.

#5 Malvertising

Běžně se s clickbaitem setkáte také v podvodných reklamách. Zpravidla jde o nějakou lákavou nabídku, který vás přesměruje na stránky, které sbírají osobní údaje, v horším případě pak mohou vést až k odcizení celého účtu. Jak malvertising funguje a jak se mu vyhnout , jsme detailně popsali v tomto článku.

Jak před clickbaitem chránit děti?

Jako u většiny rizik online platí, že nejlepší obrana jsou znalosti. Pokud děti vědí, že lákavý titulek je jen laciná vějička a nemají se nechat napálit, je riziko podstatně nižší. Bohužel ani my dospělí často neodoláme, natož zvědavé děti. Přesto se je snažte motivovat, aby si vybíraly, na co kliknou a vyhýbaly se manipulativnímu obsahu.

Nezbytným krokem je zabezpečení dětských zařízení. Jak již bylo řečeno, clickbait často vede na infikované stránky nebo stránky, které z nich lákají cenné údaje. Takové stránky dokáže zablokovat spolehlivý bezpečnostní program. Nainstalujte jej na počítače i telefony dětí.

Je dobré, aby se děti uměly vyhnout podezřelým odkazům. Setkávat se s nimi budou nejen na sociálních sítích, ale i v e-mailech nebo reklamě různě na webu. Částečně pomůže opět bezpečnostní program, částečně ale jen vlastní obezřetnost. Nejprve by měly zvážit, jak důvěryhodný člověk či zdroj odkaz sdílí. Naučte děti, aby vždy najely myší na odkaz a podívaly se, kam vede, než na něj kliknou.

Děti by nikdy neměly sdílet osobní informace bez vašeho dohledu. A už vůbec ne, když výměnou za ně mohou získat něco zdarma, ať už slevu, kupon nebo produkt). Jde o nejstarší marketingový trik, jak z uživatelů (dětí i dospělých) data vylákat.

Ať jsou vybíraví, když jde o obsah. Doporučte dětem, ať jsou nároční a vybírají si, co a proč chtějí číst. Bohužel pravidlo „co je psáno, to je dáno“ už neplatí. Proto je dobré velmi pečlivě vybrat média, kterým budete důvěřovat. Stejně náročné mohou být i vaše děti. Dobré je vždy nad vším, co si přečtou, přemýšlet kriticky.

Animovaný seriál Hey PUG!  učí malé děti rozpoznat dětské nástrahy online světa a radí, jak se zachovat, když se setkají se stinnými stránkami internetu. V seriálu vystupují děti Miki, Finn, Alex a jejich rodiny a samozřejmě internetu znalý pes PUG.

Další epizody najdete v magazínu Dvojklik nebo na YouTube.

Nejčastěji se o algoritmech hovoří v kontextu sociálních sítí. On totiž může za to, který z miliard příspěvků se zobrazí právě na vaší úvodní stránce ve vašem newsfeedu. Řídí se tím kdo jste dle věku, pohlaví, místa bydliště, vašich přátel a toho co zajímá je, vašich dřívějších preferencí, podle toho, co sledujete a komentujete. V ideálním světě vám naservíruje zábavné příspěvky, jako šité na míru.

Povídejme si s dětmi
o technologiích...

... protože, kde panuje důvěra, tam je i online bezpečno. Stáhněte si ZDARMA konverzační karty, které vám pomohou otevřít složitá témata.

CHCI KARTIČKY

Stinnou stránkou je, že algoritmy nepřímo utvářejí naše názory a ovlivňují náš pohled na svět. Protože názory si tvoříme na základě informací, které nás obklopují. Bylo mnohokrát prokázáno, že algoritmy zároveň fungují tak, aby uživatele udržely co nejdéle na síti – tedy nabízejí mu věci, které ho budou zajímat.

Důsledky vidíme kolem sebe neustále. Pamatujete si nedávný útok voličů Donalda Trumpa na americký Kapitol? Většina těchto lidí nejspíš skutečně věřila, že jsou oběti spiknutí, jejich Facebook, Twitter i TikTok přetékal příspěvky o neférovosti voleb, konspiračními teoriemi, komentáři, které na oko působily velmi fundovaně, ale nejspíš za celé měsíce neměli možnost přečíst si argument protistrany.

Je třeba mít na paměti, že algoritmus je jen pouhý  program a i děti by měly znát limity toho, co vidí na sociálních sítích.

Děti samozřejmě sociální sítě používají a čerpají z nich i informace o celospolečenském dění, proto i ony mohou snadno radikálně změnit názory podle toho, jaké informace dostávají.

Doporučení jako vyšité pro každého uživatele

Dnešní děti patří často mezi tzv. early adopters, jde o termín, který označuje první uživatele nových technologií. Mají přirozenou tendenci všechno vyzkoušet, což mění jejich návyky v porovnání s generací rodičů. Takže nepřekvapí, že na sociálních sítích jsou jako doma.

Algoritmus jim na dané sociální síti nabízí to, o čem si „myslí“, že by je mohlo bavit a zaujmout. Stále je to ale jen kus kódu, který vychází ze vstupních dat (jako je věk, který ovšem nemusí děti uvést pravdivě).

Další stinnou stránkou je vliv na pozornost. Podle studie z roku 2016 se průměrná délka lidské pozornosti výrazně zkrátila na 8 sekund z 12 sekund v roce 2000. Jedním z důvodů je neustálá konzumace obrovského množství obsahu a informací. Děti snáze zvládají vícero aktivit najednou, ale méně se na jednotlivé úkony soustředí.

Je proto možné, že jim algoritmus doporučí statusy, které jen v rychlosti olajkují, ale nevěnuj jim detailní pozornost. Ale i takovéto střípky mají vliv na podobu feedu a v důsledku i na vytváření názoru na svět. Nemusí jít ale jen o politiku: Možná vidí jen svět plný dokonale nalíčených lidí a pochybují o svém vzhledu či postavě, možná vidí jen chytřejší a talentovanější uživatele a sami si připadají, že na nic nestačí. Samozřejmě je možné, že jim algoritmy otevřenou i zcela nové příležitosti, přimějí myslet na ekologii nebo žít zdravěji. Algoritmus je jen program, nic víc, nic míň.

Tímto způsobem vytváří sociální sítě takzvané sociální bubliny. Tedy uzavřené komunity uživatelů, kteří vidí jen obsah, který odpovídá jejich preferencím. Díky sociálním bublinám se uživatelé na internetu plném názorů, setkávají jen s tím svým, a jen se více utvrzují v tom, že jejich vidění světa je správné. Tento princip zneužívají různé radikální skupiny, ale také dezinformátoři.

Míra detailu, kterou je algoritmus schopen určit je ohromující. Díky skandálu s Cambridge Analytica víme, že je technicky možné vytvářet příspěvky na míru pro jednotlivé uživatele, pokud máte dostatek vstupních dat a peněz na programování. Možnosti algoritmu sociálních sítí jsou úžasné, stejně tak jako děsivé.

Algoritmy v reklamě

Algoritmy se využívají také v marketingu, včetně kampaní, které cílí na děti a mladistvé. Všechny reklamy, které se uživatelům při prohlížení internetu zobrazují, vycházejí z jejich osobních preferencí a předchozího chování na internetu. V důsledku toho digitální média vytvářejí poptávku po nepotřebném zboží a podněcují chuť zákazníků utrácet více peněz. Například v herních aplikacích se objevují manipulativní reklamy zaměřené na děti, které malé děti přesvědčují, aby utrácely peníze za další funkce a vylepšení, které mají zlepšit jejich postavy.

Cílení reklamy na děti v Evropě zpravidla omezuje zákon (v Británii kvůli tomu například zakázali reklamu řetězce Iceland, který varoval před drancováním přírody). Organizace UNICEF s ohledem na rizika sestavil manuál pro umělou inteligenci. Přesto se ale může reklama k dětem dostat.

Vezměte si zpět to, co uvidíte

Klíčem k tomu, abyste se vy ani vaše děti nestaly oběťmi svých newsfeedů a algoritmů, je rozumět tomu, jak fungují. Když víte, že vám nabízejí jediný pohled na svět, víte také, že realita, kterou vidíte online, je trochu pokroucená.

Naučte děti aktivně vyhledávat jiné názory. Online mohou s oponenty diskutovat a tříbit si své vlastní názory a argumentaci.

Mluvte o tom, že v newsfeedu se jim objevují dezinformace a mluvte o tom, proč je důležité si všechny informace ověřovat. Obzvláště, pokud je příspěvek šokující nebo vyvolává jinou silnou emoci.

Aktivně označujte, co nechcete vidět. Na všech sociálních sítích můžete skrýt určitý typ příspěvků nebo příspěvky od určitého uživatele.  Takto můžete filtrovat to, co nechcete vidět a co vám algoritmus již příště nemá nabízet.

Naopak můžete označit určité uživatele jako blízké přátele, jejichž příspěvky vám pak sociální síť bude doporučovat častěji.

Hoax poznačuje jakoukoli nepravdivou či zkreslenou informaci. Většinou si pod pojmem hoax představíme zprávy, které šíří paniku. Pojem ale označuje i satirické zprávy nebo úsměvné články, které vychází na apríla, smyšlené petice, řetězové e-maily a další online podvody.

Spousta hoaxů vychází 1. dubna pro legraci, kriticky číst zprávy musíme ale celý rok.

Z komára velrybu, aneb znáte tyhle hoaxy?

Hoaxů se objevuje pravidelně řada. Mapuje je například portál. Pro představuje přinášíme několik příkladů, které se týkají dětí.

Únos holčičky v obchodním domě

Tento hoax byl spojován s obchodními domy IKEA. Ve zkratce: během nákupů se rodičům ztratila malá dcerka. Ostraha nechala neprodyšně uzavřít celý obchod (což je dle autora důkaz, že se takové incidenty dějí často). Děvčátko bylo nalezeno na toaletách, mělo ostříhané vlasy a bylo oblečené jako chlapec. V některých verzích bylo dítě ještě zfetované a v bezvědomí. Takový incident se ale nikdy ve jmenovaném obchodě nestal.

Jehly na sedačkách MHD

Dalším příkladem je městská legenda o tom, kterak si někdo v MHD sedl na sedačku a zabodl si tak do jistých partií  jehlu se vzkazem „Nyní jste infikováni virem HIV“. Jde o velmi starý hoax, který se ale objevoval i v tisku. Mimochodem, zkuste si v praxi představit injekční jehlu – jak by k ní asi šel připevnit jakýkoli papírek se vzkazem?

Modrá velryba

Podobně nesmyslná byla i hra „Modrá velryba“. Údajně se měli děti na sociálních sítích a fórech dávat úkoly, včetně těch sebedestruktivních – například vyřezat si na předloktí velrybu. Dramatické zprávy převzala média a „varovala“ rodiče. Jistě se někde na internetu děti hecují, ale nikdy neexistovala žádná organizovaná hra či síť, která by vedla k masovějšími sebepoškozování u dětí. Po medializaci ale došlo k jevu, který se nazývá Thomasův teorém (jev, kdy nepravdivá informace ovlivní reálné chování lidí). Některé děti koncept hry Modrá velryba oslovil a skutečně hru začali hrát, ačkoli do té doby o ní nikdy neslyšely .

Zákaz písmene Ř či Velikonoc

Skandální zpráva z roku 2017 hlásala „Evropská lingvistická rada EU od července ruší písmeno Ř“, údajně je písmeno složité a používá jej jen minimum občanů EU. Zpráva vyšla na satirickém webu, šlo o hloupý žertík. Napálit se nechala ale řada uživatelů Facebooku i jeden senátor.

Prakticky každý rok na apríla se také objeví zpráva, že EU nebo nějaká lidskoprávní organizace brojí proti českým Velikonocům. Vždy jde o hoax, který ale pokaždé naštve zástup diskutujících na internetu.

Samostatnou kapitolou jsou nepravdivé informace o společenském dění či veřejných osobnostech. K takovým patří třeba fotomontáže vlaku plného uprchlíků, který údajně přijel do Chebu, nebo třeba informace o tom, že prezident Zeman má rakovinu.

V době koronaviru se zase objevovaly zaručené recepty, jak na nemoc vyzrát. Včetně rad, aby lidé pili dezinfekční prostředky. Takové zprávy mohou mít značný vliv na realitu, případně i na vaše děti. Přinejmenším totiž vytvářejí atmosféru strachu nebo nedůvěry.

Cílem hoaxů je nejčastěji vyvolat paniku.

Jak poznat hoax?

Většina hoaxů má společné rysy, které mohou vám i dětem napovědět, že se jedná o nesmysl.

• Snaží se vás přesvědčit o důležitosti a urgentnosti
  Popisuje nějaké šokující dění, nové nebezpečí, proti kterému musíte okamžitě něco podniknout.
• Odkazuje se na důvěryhodné zdroje
  Pokud čtěte, že „FBI doporučuje“ nebo „WHO zjistila“, tak by v renomovaném médiu měl být odkaz na to, kde přesně daná organizace toto říká.
• Sdílí tajnou informaci
  Autor píše o tajné aktivitě, kterou se elity a média pokouší skrýt, jde o pravdu, která má být umlčena. Podle výzkumů nelze utajit konspiraci, jakmile o ní ví příliš mnoho lidí. Například pokud by přistání Američanů na Měsíci byl podvrh, provalilo by se to už po 3 letech.
• Obsahuje výzvu ke sdílení
  Hoaxy obvykle obsahují výzvu typu „tohle musí vědět co nejvíce lidí.“
• Podsouvá vám názor
  Až radikálně vám vnucuje svůj postoj.
• Obsahuje provokativní či šokující titulek
  Často psaný KAPITÁLKAMI, který ale obvykle nevystihuje celý článek. Takový titulek se také označuje jako clickbait.
• Používá zkreslené ilustrační fotky či videa
  Někdy dokonce i výzkumy, kterým ale chybí kontext.

Jak naučit děti ověřit si informaci?

V hoaxovém článku často chybí relevantní odkazy na zdroje. Média někdy své zdroje necitují – obvykle pokud jde o nutnost zdroj chránit, třeba pokud upozorňuje na korupci. Pro děti tak může být náročné odlišit, kdy je zdroj anonymní pro jeho bezpečí a kdy jde o historku ve stylu „jedna paní říkala“. Takže jak poznat, co je pravda a co nesmysl?

I dospělí mají tendenci spíše věřit zprávám, které podporují jejich světonázor. Je to trik, který si na nás evoluce přichystala. Proto je důležité podporovat v dětech kritické myšlení.

Pokud je zpráva, kterou děti čtou, neobvyklá, šokující nebo v nich vyvolá jiný silný pocit, měli by si ji ověřit. Pro začátek stačí projít tyto kroky.

#1 Nečtěte jen titulky nebo krátké popisy na sociálních sítích, ale vždy si šokující zprávu přečtěte celou.

#2 V článku by měl být uveden autor. Stejně tak by mělo být jasně uvedeno, kdo provozuje web či noviny, kde článek vyšel. Pak zvažte, zda je to relevantní zdroj k problému. Karikaturu také nepovažujeme za věrohodný portrét.

#3 Názor vs. Zpravodajství: Podívejte se, v jaké rubrice text vyšel. Pokud jde o komentář (tedy názor autora) bude to jasně vyznačeno. Takový text nemusí být nezávislý, autor jen popisuje svůj pohled nebo osobní zkušenost.

#4 Máte zdroje? A můžeme je vidět? Článek by se měl odkazovat na autory tvrzení či dat. Někdy to mohou být světové tiskové agentury (Reuters, Associated Press, nebo česká ČTK), jindy vystupují svědci události. Novinář by si měl zprávu vždy ověřit ze dvou nezávislých zdrojů. Důležitý je zejména primární zdroj (tedy očitý svědek), opatrně na sekundární zdroje jako „babička tety mojí kamarádky“.

Zvažte také, zda je daný zdroj odborný. Komentář populárních herců na vývoj inflace není zpravidla hodnotný zdroj informací. To samé platí pro různé influencery, které sledují vaše děti.

#5 Prověřte fotky. Často se stává, že článek obsahuje fotku, která je ale z jiného místa nebo z jiné doby než popisovaná událost, takže váš dojem značně zkreslí. Jak na to? Nahrajte obrázek na stránky TinEye.com nebo do vyhledávače obrázků od Googlu.

#6 Ověřte, zda nejde o vyvrácený hoax. Nepravdivé zprávy sledují portály jako hoax.cz, manipulatori.cz, nebo demagog.cz.