Pojďme si to tedy společně ujasnit.

Stručná historie deepfaků

Ve své dnešní podobě se deepfaky poprvé objevily už v roce na 2017 na americké sociální síti Reddit. Jejich autor, uživatel s přezdívkou „deepfakes“ (později přejatou do názvu formátu), proslul hlavně vkládáním tváří a hlasů celebrit do pornografických videí.

Jen u explicitního sexuálního obsahu ale dlouho nezůstalo. Kromě dehonestace filmových hvězd a vtípků pochybné úrovně se dnes deepfaky hojně využívají i k hoaxům, finančním podvodům či politické propagandě.

Deepfake videa jako volební manipulace

První případy zneužití tváří a hlasů politických osobností svět zaznamenal v roce 2018 a dnes už se považují za standardní výbavu předvolebního boje o moc. Ačkoliv se to na první pohled možná nezdá, politické deepfaky se od těch „obyčejných“ podstatně liší. Zatímco cílem internetových podvodů je obvykle přimět oběť ke konkrétní akci – např. převedení peněz na účet podvodníka – politické deepfaky se většinou snaží o úplný opak.

Jejich účelem je totiž hlavně zmást a názorově rozdělit poměrně široké publikum. K tomu využívají především kontroverzní tvrzení, hoaxy, dezinformace nebo staré dobré dehonestace politických představitelů. Řečeno úplně jednoduše, chtějí nám zabránit něco udělat – např. podpořit ve volbách konkrétního kandidáta.

Nehledejme za tím ale nákladnou mediální kampaň s promyšlenými argumenty. U volebních deepfaků jde hlavně o kvantitu, ne o kvalitu. Videa musí být jen tak dobrá, aby se nám při doomscrollingu dostala do podvědomí, a „vyskakovat na nás“ dostatečně často na to, aby tam i zůstala.

Funguje tato taktika na všechny potenciální voliče, kteří na deepfake videa narazí? Ne, ale to ani není jejich cílem. K ovlivnění výsledků voleb nakonec často stačí jen pár hlasů.

„Fake news“ na počkání

Toto „tapetování“ kanálu příspěvků na sociálních sítích je možné především díky snadné dostupnosti generativních AI modelů, které umí podobný obsah vyrobit levně a za pouhých pár minut. Prompt přitom může napsat prakticky kdokoliv a odkudkoliv.

Dalo by se tedy očekávat, že když je snadná produkce, bude snadná i detekce. Tak to ale bohužel není. Speciální technologie na rozpoznání deepfaků sice existují, ale jsou náročné na provoz i obsluhu a rychle zastarávají. Autoři deepfaků totiž umí většinu bezpečnostních opatření obejít hned, když se objeví.

Potírání produkce deepfaků se tedy trochu podobá honění krtka po zahradě – než mu stihneme zasypat jednu chodbičku, on už má dávno vyhloubené další dvě. A snadné to s tímto AI krtkem nemají ani zákonodárci.

Je to vlastně vůbec legální?

Není žádným tajemstvím, že zatímco technologie se vyvíjejí rychlostí světla, směrnice, nařízení a zákony regulující jejich užití vznikají o dost pomaleji. Reakční dobu vlád navíc prodlužuje i existence křehké hranice mezi potíráním dezinformací a narušováním svobody slova, na kterou při psaní legislativy stále častěji naráží.

To ale neznamená, že je vytváření a uveřejňování deepfaků úplně neregulované. Podle evropského nařízení o digitálních službách (DSA) mají sociální sítě povinnost potlačovat veškeré pokusy o volební manipulace, které se v jejich revíru odehrávají. Všechna deepfake videa, na které na „sockách“ narazíte, jim tedy bez váhání nahlaste.

Nevzdávejme se bez boje

Generativní AI se sice rychle zdokonaluje, ale předčit skutečnost stále ještě neumí. Právě proto se nám občas stane, že při brouzdání internetem narazíme na video, které je sice na první pohled v pořádku, ale něco se nám na něm prostě nezdá. V tu chvíli je většinou potřeba zbystřit.

Na co si dát pozor?

• Zvuk nesedí s obrazem. Pohyby rtů a výrazy tváře mluvčího neodpovídají vyřčeným slovům nebo jejich významům.
• Video má špatnou kvalitu. Obraz často mění jas, kontrast či barvy a/nebo má rozmazané okraje.
• Monotónní a prkenná mluva. Mluvčí zní mechanicky, popřípadě používají výrazy, které nikdy dřív nepoužili.
• Necharakteristické výroky. Sdělení neodpovídá obvyklým názorům mluvčího a není k nalezení v jiných zdrojích, např. na osobních sociálních účtech.
• Nesplnitelné sliby. Mluvčí slibují zmizení státního dluhu, uzákonění legislativ porušujících lidská práva, rychlý a zaručený výdělek či další lákavé, ale většinou nereálné věci.
• Neznámý autor. Video publikoval nový účet bez sledujících, přátel a často i bez historie.
• Skrytý odkaz. Video láká na webové stránky či formuláře s výzvou k okamžité akci. V takové situaci je nutné dbát na varování antivirového programu, který na podobné podvodné pokusy včas upozorní.

„Nevěřte všemu, co na internetu vidíte“ se v naší rychlé a na informace bohaté době obvykle snadněji říká, než dělá. Není to ale nemožné. Stačí si jen udržovat všeobecný přehled, který značně omezí uvěřitelnost prezentovaných dezinformací, a nepřestávat dbát na základní pravidla internetové bezpečnosti.

Připomeňme si tedy, jak si informace, fotografie nebo videa kolující online ověřit či jak zhodnotit, zda se mohou zakládat na pravdě nebo jsou smyšlené, bez ohledu na motivaci autora.

Jak poznat dezinformaci

1. Použijme kritické myšlení

Zamysleme se, co informace/fotografie říká. Může se jednat o dezinformaci, tedy úmyslně vytvořenou zprávu, jejímž cílem je někoho zmanipulovat, ovlivnit či poškodit? Odpovídá místo a čas tomu, kdy se událost skutečně měla stát? Existuje více fotografií nebo videí, která situaci ukazují z jiného úhlu?

2.Ověřme si zdroj informací

Kdo je zdrojem informací a na jaké platformě byla zpráva uveřejněna. Jedná se o ověřený a důvěryhodný zdroj a médium nebo jde o anonymní příspěvek, případně neověřený profil na sociálních sítích?

3. Zkusme reverzní hledání

Objevuje se stejná nebo upravená fotografie i jinde na internetu? Nebo se jedná o starší fotografii, která byla dříve zveřejněná v jiném kontextu?

4. Podívejme se na fotografii detailněji

Je kvalita fotografie dostačující k tomu, abychom mohli s jistotou říct, že nebyla zmanipulovaná? Obsahuje meta data, která nám napoví, kdy a jakým zařízením byla pořízena?

5. Ověřme si, že zpráva již nebyla vyvrácena

Informace můžeme ověřit u renomovaných médií nebo na specializovaných webech, které se věnují vyvracení dezinformací a podrobují informace důkladné analýze jako jsou např. demagog.cz nebo hoax.cz.

Zároveň pokud zpráva nebyla potvrzena a nejsme si stoprocentně jistí její pravostí, vyvarujme se jejímu dalšímu sdílení, abychom se sami nestali součástí šíření dezinformací. Se současnou rychlostí technologického pokroku a zejména nástrojů umělé inteligence se budeme s upravenými nebo zcela falešnými materiály a informacemi setkávat stále častěji.

„Jak dezinformace, tak hoaxy manipulují s fakty. Cílem dezinformace je přinést jejímu autorovi nějaký zisk, zatímco u hoaxu se může jeho autor bavit, jak jeho zpráva koluje a lidi ji věří.  Jejich základ nemusí být zcela vymyšlený, ale v rámci významu může být text upraven nebo k nějaké konkrétní fotce či situaci přiřazen jiný význam. Příkladem může být hoax o číselných kódech na obalu mléka. Popisovaná čísla, včetně chybějícího, mohou na obalu skutečně být, ale v textu hoaxu je jim přikládán úplně jiný význam,“ popisuje rozdíly Josef Džubák, autor webu hoax.cz, který se věnuje ověřování a vysvětlování hoaxů.

První pomoc s rozeznáním lží nabízí i pejsek Pug. V našem seriálu podvodníci obelhali babičku Miki,  jedné z hlavních postav:

Moderní technologie umožňují tak kvalitní manipulaci, že i dospělí často tápou. Naštěstí si řada podvodníčků a lhářů nedá moc záležet. Ukážeme vám možnosti, jak děti o hoaxech a dezinformacích poučit a jak je můžete rozeznat.

Co přesně je ten hoax?

Termín hoax pochází z angličtiny a v češtině nám už zdomácněl. Kniha Média, lži a příliš rychlý mozek uvádí původ slova hoax ve slově „hocus“, což znamená „trik“.

Za hoax označujeme vymyšlené zprávy, které sice také mohou uvést někoho v omyl, ale nemají autorovi přinést výraznou výhodu , ale spíš slouží k jeho pobavení. Typicky jde o satirické nebo šokující zprávy. Ovlivní spíše jednotlivce, než celou společnost.

Příkladem jsou články „Rotace Země se v příštím roce zpomalí. Můžou za to uprchlíci z Ukrajiny a Blízkého východu“ nebo „EU chce od nového roku zvýšit daně všem bílým heterosexuálním mužům“. Oba uvedené texty najdete na satirickém webu AZ247.cz s podtitulkem Nikdo nám nediktuje, o čem smíme lhát.

Hoaxy často zneužívají také hackeři pro šíření malware.

Typy hoaxů:

• Řetězové e-maily
• Poplašné zprávy
• Kanadské žerty
• Smyšlené petice a výzvy
• Nebezpečné rady
• Neaktuální prosby o pomoc
• Podvody a scamy

Některé hoaxy reagují na staré události – typicky jde  výzvy na sociálních sítích k darování krve či o různé petice. Protože krev samozřejmě můžete darovat kdykoli, hoax vyloženě neškodí. Pokud jste reagovali na konkrétní výzvu pro konkrétní dítě (což je velmi běžná výzva kolující sociálními sítěmi), je velmi pravděpodobné, že dané dítě je už dávno v pořádku doma. Podobné je to s peticemi či výzvami veřejným činitelům. Někdy emotivní výzvu využívají podvodníci k vylákání osobních údajů. Proto je vždy vhodné si ověřit, zda je problém ještě aktuální.

Pokud lidé lži na internetu považují za pravdu a chovají se podle nich, stanou se realitou. Tento jev označujeme jako Thomasův teorém.

Co jsou dezinformace a fake news?

Za dezinformaci považujeme úmyslně vytvořenou zprávu, jejímž cílem je někoho ovlivnit či zmanipulovat. Dezinformace má získat jejímu autorovi výhodu, například finanční, vojenskou či strategickou. Může mít řadu podob – třeba jít o příspěvek na sociálních sítích, video, fotografii. Důležité je, že se informace dostane k širšímu publiku a autorovi něco přináší.

„Například dezinformace o velkém zemětřesení v oblastech těžby ropy může výrazně zahýbat s cenou akcií ropných společností a autor dezinformace pak akcie může výhodně nakoupit nebo naopak prodat. Nebo za druhé světové války spojenci před vyloděním šířili různé dezinformace o pohybu vojáků, aby si němečtí velitelé mysleli, že dojde k vylodění vojska na jiném místě, než bylo plánováno. Další příklad může být dezinformační kampaň v období voleb, kdy nějaká strana rozšíří dezinformaci o svém protivníkovi, aby získala jasnou výhodu,“ vyjmenovává Džubák.

Nejčastěji souvisejí dezinformace s jevy, které v nás vyvolávají nejistotu – aktuálně třeba válka na Ukrajině, neznámá nemoc (COVID) nebo migrace. Těmto tématům dobře nerozumějí ani dospělí, natož  děti, a často je velmi složité se v nich zorientovat.

Fake news má už formu článku, který je z dezinformací sestavený. Takový typický článek se snaží působit seriózním dojmem, ale nesplňuje kritéria žurnalistické práce (ta najdete shrnutá například v tomto etickém kodexu). Často také zneužívá stereotypy – například označí Romy jako nepřizpůsobivé, blondýny jako hloupé, všechny politiky jako zloděje a podobně.

Šíření nepravdivých nebo poplašných zpráv může být za určitých okolností trestný čin.

A co když nejde o úmyslnou dezinformaci a novinář udělal chybu? To se samozřejmě může stát a stává se to i v renomovaných médiích. Často jde o nepřesný akademický titul respondenta, chybně uvedenou lokalitu nebo třeba použití ilustrační fotografie, která takto není označená (to se stalo třeba i České televizi). O takovém omylu mluvíme jako o misinformaci. Solidní médium chybu opraví a čtenáře upozorní v nejbližším možném vydání.

Jak hoax vypadá?

Hoax nabízí nějakou novou velmi zajímavou nebo šokující zprávu, případně konspiraci. Autor se snaží působit přesvědčivě, ovšem zdroj informací je velmi nekonkrétní například „američtí vědci, důvěryhodný zdroj z Bruselu“ a podobně. Často obsahuje citově zabarvený a hodně emotivní text.

V titulku věty typu „tohle vám tají, toto vám tradiční média neřeknou“ a výzvy ke sdílení informací. Titulky takových zpráv jsou velmi dlouhé nebo psané velkými písmeny. Obsah zprávy titulku vůbec neodpovídá – je nadsazený, záměrně dramatický, ale zpráva je vcelku fádní.

Titulek má věcně a stručně shrnout článek. Nemůže být příliš emotivní, ani dlouhý.

Jak si ověřit informace online?

Pokud máte podezření, že nějaký text není tak úplně přesný, zkontrolujte si následující:

Autora a médium

Typickou neřestí autorů-dezinformátorů je anonymita, tedy své články nepodepisují jménem. Zajímejte se také o to, kdo vlastní dané médium a zda je věrohodné. Mělo by jasně oddělovat publicistiku (tedy komentáře a názory redaktorů) od zpráv. Pomoci najít věrohodné medium může třeba Institut nezávislé žurnalistiky, který média dle kvalitativních kritérií hodnotí.

Zdroje

Každý novinář se odkazuje na zdroj. Někdy (obzvlášť v případě korupce nebo násilí) je možné zdroj neuvést jmenovitě. V ostatních případech by novinář měl uvádět celé jméno, případně profesní informace, pokud jde o politika, lékaře či odborníka na nějakou problematiku tak, abyste si mohli tuto osobu sami vyhledat.

Na internetu je zvykem přikládat odkazy na zahraniční zdroje, pokud je text převzatý z cizojazyčného média.

Datum a místo

Pokud jste podivnou zprávu zachytili na sociálních sítích, ověřte si kde a kdy se daná událost měla stát. Dezinformátoři často sdílí staré kauzy, aby vyvolali vztek veřejnosti.

Ověřte obrázky

Pokud emotivní či jinak podezřelý článek obsahuje obrázky, ověřte si je pomocí reverzního hledání.

To umí třeba Google nebo aplikace tineye.com. Hoaxy a dezinformační články často obsahují nerelevantní obrázky, staré, upravené nebo z fotobank. Pokud obrázek nahrajete do uvedených aplikací, zjistíte, kde všude se objevuje a že možná se zprávou vůbec nesouvisí.

Animovaný seriál Hey PUG!  učí malé děti rozpoznat dětské nástrahy online světa a radí, jak se zachovat, když se setkají se stinnými stránkami internetu. V seriálu vystupují děti Miki, Finn, Alex a jejich rodiny a samozřejmě internetu znalý pes PUG.

Další epizody najdete v magazínu Dvojklik nebo na YouTube.

Nejčastěji se o algoritmech hovoří v kontextu sociálních sítí. On totiž může za to, který z miliard příspěvků se zobrazí právě na vaší úvodní stránce ve vašem newsfeedu. Řídí se tím kdo jste dle věku, pohlaví, místa bydliště, vašich přátel a toho co zajímá je, vašich dřívějších preferencí, podle toho, co sledujete a komentujete. V ideálním světě vám naservíruje zábavné příspěvky, jako šité na míru.

Povídejme si s dětmi
o technologiích...

... protože, kde panuje důvěra, tam je i online bezpečno. Stáhněte si ZDARMA konverzační karty, které vám pomohou otevřít složitá témata.

CHCI KARTIČKY

Stinnou stránkou je, že algoritmy nepřímo utvářejí naše názory a ovlivňují náš pohled na svět. Protože názory si tvoříme na základě informací, které nás obklopují. Bylo mnohokrát prokázáno, že algoritmy zároveň fungují tak, aby uživatele udržely co nejdéle na síti – tedy nabízejí mu věci, které ho budou zajímat.

Důsledky vidíme kolem sebe neustále. Pamatujete si nedávný útok voličů Donalda Trumpa na americký Kapitol? Většina těchto lidí nejspíš skutečně věřila, že jsou oběti spiknutí, jejich Facebook, Twitter i TikTok přetékal příspěvky o neférovosti voleb, konspiračními teoriemi, komentáři, které na oko působily velmi fundovaně, ale nejspíš za celé měsíce neměli možnost přečíst si argument protistrany.

Je třeba mít na paměti, že algoritmus je jen pouhý  program a i děti by měly znát limity toho, co vidí na sociálních sítích.

Děti samozřejmě sociální sítě používají a čerpají z nich i informace o celospolečenském dění, proto i ony mohou snadno radikálně změnit názory podle toho, jaké informace dostávají.

Doporučení jako vyšité pro každého uživatele

Dnešní děti patří často mezi tzv. early adopters, jde o termín, který označuje první uživatele nových technologií. Mají přirozenou tendenci všechno vyzkoušet, což mění jejich návyky v porovnání s generací rodičů. Takže nepřekvapí, že na sociálních sítích jsou jako doma.

Algoritmus jim na dané sociální síti nabízí to, o čem si „myslí“, že by je mohlo bavit a zaujmout. Stále je to ale jen kus kódu, který vychází ze vstupních dat (jako je věk, který ovšem nemusí děti uvést pravdivě).

Další stinnou stránkou je vliv na pozornost. Podle studie z roku 2016 se průměrná délka lidské pozornosti výrazně zkrátila na 8 sekund z 12 sekund v roce 2000. Jedním z důvodů je neustálá konzumace obrovského množství obsahu a informací. Děti snáze zvládají vícero aktivit najednou, ale méně se na jednotlivé úkony soustředí.

Je proto možné, že jim algoritmus doporučí statusy, které jen v rychlosti olajkují, ale nevěnuj jim detailní pozornost. Ale i takovéto střípky mají vliv na podobu feedu a v důsledku i na vytváření názoru na svět. Nemusí jít ale jen o politiku: Možná vidí jen svět plný dokonale nalíčených lidí a pochybují o svém vzhledu či postavě, možná vidí jen chytřejší a talentovanější uživatele a sami si připadají, že na nic nestačí. Samozřejmě je možné, že jim algoritmy otevřenou i zcela nové příležitosti, přimějí myslet na ekologii nebo žít zdravěji. Algoritmus je jen program, nic víc, nic míň.

Tímto způsobem vytváří sociální sítě takzvané sociální bubliny. Tedy uzavřené komunity uživatelů, kteří vidí jen obsah, který odpovídá jejich preferencím. Díky sociálním bublinám se uživatelé na internetu plném názorů, setkávají jen s tím svým, a jen se více utvrzují v tom, že jejich vidění světa je správné. Tento princip zneužívají různé radikální skupiny, ale také dezinformátoři.

Míra detailu, kterou je algoritmus schopen určit je ohromující. Díky skandálu s Cambridge Analytica víme, že je technicky možné vytvářet příspěvky na míru pro jednotlivé uživatele, pokud máte dostatek vstupních dat a peněz na programování. Možnosti algoritmu sociálních sítí jsou úžasné, stejně tak jako děsivé.

Algoritmy v reklamě

Algoritmy se využívají také v marketingu, včetně kampaní, které cílí na děti a mladistvé. Všechny reklamy, které se uživatelům při prohlížení internetu zobrazují, vycházejí z jejich osobních preferencí a předchozího chování na internetu. V důsledku toho digitální média vytvářejí poptávku po nepotřebném zboží a podněcují chuť zákazníků utrácet více peněz. Například v herních aplikacích se objevují manipulativní reklamy zaměřené na děti, které malé děti přesvědčují, aby utrácely peníze za další funkce a vylepšení, které mají zlepšit jejich postavy.

Cílení reklamy na děti v Evropě zpravidla omezuje zákon (v Británii kvůli tomu například zakázali reklamu řetězce Iceland, který varoval před drancováním přírody). Organizace UNICEF s ohledem na rizika sestavil manuál pro umělou inteligenci. Přesto se ale může reklama k dětem dostat.

Vezměte si zpět to, co uvidíte

Klíčem k tomu, abyste se vy ani vaše děti nestaly oběťmi svých newsfeedů a algoritmů, je rozumět tomu, jak fungují. Když víte, že vám nabízejí jediný pohled na svět, víte také, že realita, kterou vidíte online, je trochu pokroucená.

Naučte děti aktivně vyhledávat jiné názory. Online mohou s oponenty diskutovat a tříbit si své vlastní názory a argumentaci.

Mluvte o tom, že v newsfeedu se jim objevují dezinformace a mluvte o tom, proč je důležité si všechny informace ověřovat. Obzvláště, pokud je příspěvek šokující nebo vyvolává jinou silnou emoci.

Aktivně označujte, co nechcete vidět. Na všech sociálních sítích můžete skrýt určitý typ příspěvků nebo příspěvky od určitého uživatele.  Takto můžete filtrovat to, co nechcete vidět a co vám algoritmus již příště nemá nabízet.

Naopak můžete označit určité uživatele jako blízké přátele, jejichž příspěvky vám pak sociální síť bude doporučovat častěji.

Hoax poznačuje jakoukoli nepravdivou či zkreslenou informaci. Většinou si pod pojmem hoax představíme zprávy, které šíří paniku. Pojem ale označuje i satirické zprávy nebo úsměvné články, které vychází na apríla, smyšlené petice, řetězové e-maily a další online podvody.

Spousta hoaxů vychází 1. dubna pro legraci, kriticky číst zprávy musíme ale celý rok.

Z komára velrybu, aneb znáte tyhle hoaxy?

Hoaxů se objevuje pravidelně řada. Mapuje je například portál. Pro představuje přinášíme několik příkladů, které se týkají dětí.

Únos holčičky v obchodním domě

Tento hoax byl spojován s obchodními domy IKEA. Ve zkratce: během nákupů se rodičům ztratila malá dcerka. Ostraha nechala neprodyšně uzavřít celý obchod (což je dle autora důkaz, že se takové incidenty dějí často). Děvčátko bylo nalezeno na toaletách, mělo ostříhané vlasy a bylo oblečené jako chlapec. V některých verzích bylo dítě ještě zfetované a v bezvědomí. Takový incident se ale nikdy ve jmenovaném obchodě nestal.

Jehly na sedačkách MHD

Dalším příkladem je městská legenda o tom, kterak si někdo v MHD sedl na sedačku a zabodl si tak do jistých partií  jehlu se vzkazem „Nyní jste infikováni virem HIV“. Jde o velmi starý hoax, který se ale objevoval i v tisku. Mimochodem, zkuste si v praxi představit injekční jehlu – jak by k ní asi šel připevnit jakýkoli papírek se vzkazem?

Modrá velryba

Podobně nesmyslná byla i hra „Modrá velryba“. Údajně se měli děti na sociálních sítích a fórech dávat úkoly, včetně těch sebedestruktivních – například vyřezat si na předloktí velrybu. Dramatické zprávy převzala média a „varovala“ rodiče. Jistě se někde na internetu děti hecují, ale nikdy neexistovala žádná organizovaná hra či síť, která by vedla k masovějšími sebepoškozování u dětí. Po medializaci ale došlo k jevu, který se nazývá Thomasův teorém (jev, kdy nepravdivá informace ovlivní reálné chování lidí). Některé děti koncept hry Modrá velryba oslovil a skutečně hru začali hrát, ačkoli do té doby o ní nikdy neslyšely .

Zákaz písmene Ř či Velikonoc

Skandální zpráva z roku 2017 hlásala „Evropská lingvistická rada EU od července ruší písmeno Ř“, údajně je písmeno složité a používá jej jen minimum občanů EU. Zpráva vyšla na satirickém webu, šlo o hloupý žertík. Napálit se nechala ale řada uživatelů Facebooku i jeden senátor.

Prakticky každý rok na apríla se také objeví zpráva, že EU nebo nějaká lidskoprávní organizace brojí proti českým Velikonocům. Vždy jde o hoax, který ale pokaždé naštve zástup diskutujících na internetu.

Samostatnou kapitolou jsou nepravdivé informace o společenském dění či veřejných osobnostech. K takovým patří třeba fotomontáže vlaku plného uprchlíků, který údajně přijel do Chebu, nebo třeba informace o tom, že prezident Zeman má rakovinu.

V době koronaviru se zase objevovaly zaručené recepty, jak na nemoc vyzrát. Včetně rad, aby lidé pili dezinfekční prostředky. Takové zprávy mohou mít značný vliv na realitu, případně i na vaše děti. Přinejmenším totiž vytvářejí atmosféru strachu nebo nedůvěry.

Cílem hoaxů je nejčastěji vyvolat paniku.

Jak poznat hoax?

Většina hoaxů má společné rysy, které mohou vám i dětem napovědět, že se jedná o nesmysl.

• Snaží se vás přesvědčit o důležitosti a urgentnosti
  Popisuje nějaké šokující dění, nové nebezpečí, proti kterému musíte okamžitě něco podniknout.
• Odkazuje se na důvěryhodné zdroje
  Pokud čtěte, že „FBI doporučuje“ nebo „WHO zjistila“, tak by v renomovaném médiu měl být odkaz na to, kde přesně daná organizace toto říká.
• Sdílí tajnou informaci
  Autor píše o tajné aktivitě, kterou se elity a média pokouší skrýt, jde o pravdu, která má být umlčena. Podle výzkumů nelze utajit konspiraci, jakmile o ní ví příliš mnoho lidí. Například pokud by přistání Američanů na Měsíci byl podvrh, provalilo by se to už po 3 letech.
• Obsahuje výzvu ke sdílení
  Hoaxy obvykle obsahují výzvu typu „tohle musí vědět co nejvíce lidí.“
• Podsouvá vám názor
  Až radikálně vám vnucuje svůj postoj.
• Obsahuje provokativní či šokující titulek
  Často psaný KAPITÁLKAMI, který ale obvykle nevystihuje celý článek. Takový titulek se také označuje jako clickbait.
• Používá zkreslené ilustrační fotky či videa
  Někdy dokonce i výzkumy, kterým ale chybí kontext.

Jak naučit děti ověřit si informaci?

V hoaxovém článku často chybí relevantní odkazy na zdroje. Média někdy své zdroje necitují – obvykle pokud jde o nutnost zdroj chránit, třeba pokud upozorňuje na korupci. Pro děti tak může být náročné odlišit, kdy je zdroj anonymní pro jeho bezpečí a kdy jde o historku ve stylu „jedna paní říkala“. Takže jak poznat, co je pravda a co nesmysl?

I dospělí mají tendenci spíše věřit zprávám, které podporují jejich světonázor. Je to trik, který si na nás evoluce přichystala. Proto je důležité podporovat v dětech kritické myšlení.

Pokud je zpráva, kterou děti čtou, neobvyklá, šokující nebo v nich vyvolá jiný silný pocit, měli by si ji ověřit. Pro začátek stačí projít tyto kroky.

#1 Nečtěte jen titulky nebo krátké popisy na sociálních sítích, ale vždy si šokující zprávu přečtěte celou.

#2 V článku by měl být uveden autor. Stejně tak by mělo být jasně uvedeno, kdo provozuje web či noviny, kde článek vyšel. Pak zvažte, zda je to relevantní zdroj k problému. Karikaturu také nepovažujeme za věrohodný portrét.

#3 Názor vs. Zpravodajství: Podívejte se, v jaké rubrice text vyšel. Pokud jde o komentář (tedy názor autora) bude to jasně vyznačeno. Takový text nemusí být nezávislý, autor jen popisuje svůj pohled nebo osobní zkušenost.

#4 Máte zdroje? A můžeme je vidět? Článek by se měl odkazovat na autory tvrzení či dat. Někdy to mohou být světové tiskové agentury (Reuters, Associated Press, nebo česká ČTK), jindy vystupují svědci události. Novinář by si měl zprávu vždy ověřit ze dvou nezávislých zdrojů. Důležitý je zejména primární zdroj (tedy očitý svědek), opatrně na sekundární zdroje jako „babička tety mojí kamarádky“.

Zvažte také, zda je daný zdroj odborný. Komentář populárních herců na vývoj inflace není zpravidla hodnotný zdroj informací. To samé platí pro různé influencery, které sledují vaše děti.

#5 Prověřte fotky. Často se stává, že článek obsahuje fotku, která je ale z jiného místa nebo z jiné doby než popisovaná událost, takže váš dojem značně zkreslí. Jak na to? Nahrajte obrázek na stránky TinEye.com nebo do vyhledávače obrázků od Googlu.

#6 Ověřte, zda nejde o vyvrácený hoax. Nepravdivé zprávy sledují portály jako hoax.cz, manipulatori.cz, nebo demagog.cz.

Ve videu níže si můžete prohlédnout některé aktuální kampaně, které se na českém internetu objevují a dozvíte se, jak podobné zprávy odhalit a také, jak se jim bránit nebo nepřispívat k jejich šíření.

Líbilo se vám video a chtěli byste být informováni o příštím dílu? Podpořte náš pořad a odebírejte YouTube kanál ESETu zde. Setkali jste se v poslední době s hoaxy? Napište nám do komentářů.

Video obsahuje české titulky, po spuštění videa je zapnete v pravém dolním rohu.

Po kliknutí došlo k přesměrování na satirický server nationalreport.net, kde jste si mohli přečíst smyšlený článek o zavedení pravidelného měsíčního poplatku. Článek otvírala pasáž, které by se i dalo věřit.

Když však přišlo na pasáž s mluvícím delfínem, muselo každému dojít, že jde o podvod.

Proč se k této taškařici vlastně server propůjčil, je malá záhada. Jasně, jde o server, který se netváří vážně, a v podstatě všechny zprávy mají vymyšlený základ.

Náhodný návštěvník může být uveden lehce v omyl

To platí hlavně pro uživatele, kteří vládnou jazykem anglickým na základní úrovni. Když však vezmeme v úvahu fakt, že v době uveřejnění článku se serveru s velkou pravděpodobností zvedla návštěvnost, s tím i zobrazení reklamy, tedy i příjmů, jsme podle mého názoru doma.

Server si zkrátka musí svůj provoz financovat a populární témata jsou k tomu ideální. I když jde o zjevné nesmysly.

Pokud vám se tedy taková nebo i podobná zpráva na profilu objeví, zkuste si nejprve ověřit, zda je pravdivá a až potom ji případně sdílejte. Ne v každém případě končí kliknutí na link se šokující zprávou neškodnou návštěvou satirického serveru.

Přečtěte si celý rozhovor

Pepo, jak přesně ti změnili technologie život?

Taková největší změna pro mě byla, když jsem začal provozovat server hoax.cz, kde se snažím některé informace, které kolovaly na internetu, uvádět na pravou míru.

Při správě serveru hoax.cz narážím hodně často na různé fámy, které kolují po internetu a hodně lidí jim věří, no a hodně často se setkávám s různými podvody, které se snaží napálit obyčejné neznalé uživatele na internetu a třeba jim ukrást peníze z konta, nebo jinak zneužít jejich informace.

Co byl ten první důvod, který tě inspiroval, aby si vedl hoax.cz?

Kdysi jsem pracoval jako správce v jedné firmě, kde vlastně moje ovečky občas rozesílaly poplašné zprávy a nepravdivé emaily, to mě inspirovalo k tomu, abych založil server hoax.cz, který by šíření těchto poplašných zpráv eliminoval. V zahraničí podobné servery existovaly, tenkrát v té době u nás nic nebylo, proto mě napadlo, založit něco takového u nás.

Jakou nejkurióznější zprávu si za poslední období ulovil?

Po internetu koluje hodně fám. Velice zajímavý hoax, který koluje po internetu je vlastně nabídka štěňátek.

Tady ten hoax se začal šířit už před 10 lety i s fotografiemi štěňátek s tím, že pokud si je nikdo nepořídí, tak budou utracena. Bohužel ten hoax i po 10 letech se šíří stále se stejnými fotografiemi a stejným textem.

Další hoax, který v současnosti hodně koluje, jsou různé podvodné nabídky na práci, které se snaží získat bílé koně k vyprání špinavých peněz na internetu. S příchodem sociálních sítí se začalo využívat šíření poplašných zpráv i sociálních sítí, a to co dřív kolovalo ústně, později emailem, dnes koluje tam.

Co bys doporučil, aby lidé nenaletěli? Nějaké tvé doporučení jak HOAX poznat?

Rozhodně pokud lidem přijde zpráva, která je vyzývá, aby ji poslali dál co největšímu počtu lidem, tak už tady by měli zpozornět a zkusit se zamyslet, jestli zpráva vůbec může být reálná. Pokud si nejsou jisti, zda je zpráva pravdivá nebo ne, mohou si to ověřit na serveru hoax.cz. Ve většině případů zjistí, že se jedná o nesmysl, který nemá co přeposílat dál.

Myslíš, že internet je pro lidi užitečný, nebo by se ho měli spíše bát?

Internet je určitě pro lidi hodně užitečný, protože na něm najdou spoustu informací, ale zároveň musí být velice opatrní a ne všemu důvěřovat.

Co osobně na internetu vyhledáváš? Co je ta užitečná věc, kterou na internetu hledáš?

Na internetu nejčastěji vyhledávám věci, které potřebuji ke své práci no a případně i k zábavě. Hodně často využívám různé mapy při plánování tras a výletů s rodinou.

Při cestování mi rozhodně pomáhají technologie, využívám navigaci, mapy a informace o místních památkách a o zajímavých místech v přírodě.

Není těch technologií někdy trochu moc?

To nevím, co ti na to mám říct, jestli jich je dost. Tak technologie zasahuje do našeho života téměř ve všech oblastech.

Někdy je toho trochu moc a člověk raději vyrazí někam na výlet.

Je dobré si na internetu najít informace, kam se dá na výlet vyrazit, najít informace o zajímavých místech, jako třeba tady tento pivovar, kde si můžeme dát dobré pivo. Někdy je lepší kolikrát vyrazit ven od toho počítače, aby už člověk nezblbnul.

Dá se říci, že díky internetu si se stal v této oblasti českým fenoménem? Známějším, než kdyby internet nebyl?

Server hoax.cz vlastně vyplňuje takovou díru na českém internetu, podobnému tématu se věnuje spousta zahraničních serverů, u nás toto téma nikde nebylo, proto jsem začal spravovat vlastní server. Co bych dělat bez toho? Možná by bylo více času na výlety. (smích)

Co řešíš nejčastěji s provozem internetu v souvislosti s uživateli? Je něco, co by si vypíchl?

Hodně lidí podceňuje bezpečnost na internetu, neuvědomí si, co jednou vypustí do světa, už nelze dál zastavit.

Takže hodně dotazů mám ohledně bezpečnosti internetu, pokud se jedná o nové uživatele, snažím se jím vysvětlit jak s internetem zacházet, jak k němu přistupovat, jak získávat informace a jak být opatrný vůči nástrahám.

Co nejčastěji na internetu hledáš?

Nejčastěji na internetu hledám věci a informace, které potřebuji ke své práci a ve volném čase využívám mapy, využívám informace o různých místech a tam pak vyrážím na výlet.

Dáš na recenze na internetu?

Tam už člověk musí být obezřetný. Recenze na internetu jsou určitě užitečné, ale je potřeba je užívat s rozumem a s rozvahou, protože některé bývají podvržené a některé bývají pravdivé.

Díky provozování hoax.cz nepřipadáš si už někdy paranoidní?

Musím přiznat, že díky informacím na internetu přistupuji obezřetněji než běžní uživatelé, za těch 15 let, co provozuji server hoax.cz už začínám být více obezřetný a k informacím bývám více skeptičtější. Člověk už hodně věcí více prověřuje.

Dá se říct obecně, že si člověk na internetu musí informace prověřit než jim věřit?

(smích) to je zajímavá otázka..publikovat na internetu může dneska každý, kdo má počítač, kdo se připojí k internetu může na svém blogu publikovat různé informace, své názory. Záleží na tom, jaké ty názory má, nemusí vždy odpovídat realitě. Každý má svůj názor a svůj pohled na svět.

Díky moc za rozhovor.