10 nejčastějších mýtů o kyberšikaně

Případy kyberšikany bohužel stále přibývají – podle dat se s ní setkalo už každé druhé dítě. Tomu přispívá i fakt, že má mnoho podob, mezi které patří například urážky, vyhrožování, sextorze nebo třeba i vyčlenění z online komunit. Zároveň kolem ní stále koluje mnoho polopravd, které zkreslují skutečnost a tím nám brání se efektivně chránit.

Mýty vs. realita

#1 Je to jenom online, ne „doopravdy“

Online prostředí mění jen formu, ne podstatu šikany. K té se děti můžou uchýlit z různých důvodů – kvůli tlaku vrstevníků, nízkému sebevědomí, touze po pozornosti nebo problémům v rodině.

Digitální platformy a sociální sítě umožňují šikanovat druhé mnohem intenzivněji, ale byla by chyba myslet si, že se to děje jen „v síti“. Šikanující své oběti často trápí i v reálném životě. Před kyberšikanou se tak nedá uniknout, ani se schovat doma.

#2 Vždyť jsou to jen děti

Zlehčovat šikanu jako běžnou „klukovinu“ znamená ji podceňovat. Šikana totiž může mít vážný dlouhodobý dopad na sociální a emoční vývoj oběti. A nejde tady jen o děti. S některými druhy kyberšikany – např. trollingem, doxingem, zveřejňováním intimních materiálů ze msty nebo stalkingem – se potýkají i dospělí.

#3 Nevšímej si jich a oni přestanou sami

Tato strategie téměř nikdy nefunguje. Ignorování situace totiž může vést agresora k domněnce, že jeho jednání nemá žádný reálný dopad, následkem čehož takříkajíc „přitvrdí“. Stejně tak není pravda, že nahlášení šikany celou situaci jenom zhorší.

#4 Moje dítě by mi o tom řeklo

Pokud s vámi vaše dítě řeší všechno otevřeně, máte velké štěstí. Ne vždycky to tak ale funguje. Děti si během dospívání procházejí různými fázemi, které ovlivňují jejich psychologický a emoční vztah k rodičům, a tím i jejich ochotu se svěřovat.

Za kyberšikanu se zároveň můžou stydět, bát se reakce – naší i agresora – nebo jednoduše podceňovat závažnost toho, co se jim děje. Taky ale můžou mít strach, že když se svěří, zabavíme jim mobil, počítač nebo tablet.

#5 Žádný internet, žádný problém

Moderní technologie sice kyberšikanu umožňují, ale nejsou jejím jediným a hlavním původcem. Jádrem problému totiž nejsou sociální sítě, ale šikana jako taková. A ta většinou nezmizí, ani když dětem zabavíme telefon. Pokud totiž vaše dítě trápí například spolužák, může se odepřením online přístupu z šikany na internetu velmi snadno stát šikana ve škole.

#6 Odhalit agresory je téměř nemožné

Ačkoliv je pravda, že někdy se za internetovou anonymitu schovávají neznámí tyrani, většina agresorů zná své oběti osobně. Obvykle se jedná například o spolužáky, bývalé přátele nebo expartnery. Sociální sítě a další platformy navíc dokážou identifikovat uživatele, kteří prokazatelně porušili podmínky služby, a tím napomoct odhalení agresorů.

#7 Kyberšikana jde snadno poznat

Kyberšikana je nejzákeřnější v tom, že probíhá především ve virtuálním prostředí. To znamená, že na svých obětech nezanechává žádné fyzické stopy. Je tedy důležité naučit se lépe rozpoznávat varovné signály psychického strádání, jako jsou náhlé změny v chování, výkyvy nálady nebo zhoršení školních výsledků. Pokud si něčeho takového všimnete, je na místě začít se jemně vyptávat.

#8 Šikanátoři jsou vyvrhelové

Skutečná identita agresorů jejich okolí většinou hodně překvapí. Proč? Protože lidé často online říkají a dělají věci, na které by v reálném světě nikdy ani nepomysleli. Tomuto principu se říká disinhibiční efekt.

Také je důležité zmínit, že i agresoři sami často bývají šikanovaní nebo zneužívaní. Ačkoliv je tedy snadné vykreslit je jako „záporáky“, skutečnost může být trochu komplikovanější.

#9 Kyberšikana vede k sebevraždám

Oficiální údaje z USA uvádějí, že 14,9 % dospívajících zažilo kyberšikanu a 13,6 % dospívajících se pokusilo o sebevraždu. Tyto údaje spolu ale nemusejí souviset. Důvodů k ukončení vlastního života je často několik a kyberšikana může, ale nemusí být jedním z nich. V každém případě ji ale není radno podceňovat.

#10 Za kyberšikanu můžou sociální sítě

Když dojde na kyberšikanu, obvykle je naším prvním instinktem svalit vinu na sociální sítě a komunikační platformy. Ty jsou sice ze zákona povinné neetické chování potírat, ale kyberšikanu není vždy snadné odhalit. I když se algoritmy lepší, kontext, slang a jemné jazykové nuance jim stále ztěžují detekci. Proto je nutné s dětmi o úskalích sociálních médií hlavně otevřeně mluvit.

Žádný rodič nechce, aby se jeho dítě potýkalo s kyberšikanou. Úplně ho izolovat od digitálního světa ale může napáchat víc škody než užitku. Řešení tedy zůstává jediné – být na pozoru a otevřenou diskuzí zajistit, že budou na pozoru i děti samotné.