Jak vypadá šikana v online hrách?

Šikana v online hrách je specifický druh kyberšikany, který se odehrává uvnitř herní platformy. Obvyklé projevy zahrnují urážky, výhružky, vylučování z herních týmů, pokusy získat osobní nebo přihlašovací údaje, kradení účtů nebo i grooming a vydírání.

Verbální útoky se často schovávají za „herní kulturu“, ale pokud malý gamer neustále poslouchá, že je „noob“ (česky „zelenáč“), „lůzr“ nebo prostě a jednoduše neschopný, může se toto soutěživé škádlení snadno proměnit v obyčejné ponižování a osobní útoky zahrnující urážlivé přezdívky.

Kyberšikanátoři se také obvykle snaží konverzaci přesunout například na Discord nebo WhatsApp. Když je totiž roztroušená po různých platformách s rozdílnými možnostmi moderace obsahu, chování se jim hůř dokazuje a tím pádem jim snadněji prochází.

A protože děti často hrají s kamarády nebo spolužáky, nezřídka se stává, že kyberšikana v online hrách dosáhne až za obrazovku.

Jak se z kyberšikany stane šikana ve škole?

Rozšířenost online herních platforem znamená, že se chlapci i děvčata ve škole často baví o proběhlých soubojích a porovnávají si výkony nebo itemy, které si ve hře zakoupili.

„Společné hraní může posilovat vztahy mezi spolužáky, ale zároveň vytvářet prostor pro větší rivalitu, posměch nebo vylučování těch, kteří ve hře nejsou tak úspěšní, nemají tolik časového prostoru k hraní nebo si nemohou dovolit placený obsah,“ vysvětluje dětská psycholožka Kamila Ryšánková.

„Vztahy vytvářené v online hrách se často promítají do reálných sociálních vztahů ve třídě. Konflikty, které vzniknou během hry, se mohou přenést do osobního kontaktu ve škole a stát se podnětem k posměškům, pomluvám nebo jiným formám šikany.

Zároveň se ukazuje, že způsob, jakým se kyberšikana projevuje, se může lišit mezi chlapeckými a dívčími kolektivy. U chlapců bývá častěji spojena s přímým soupeřením, urážkami během hraní nebo zpochybňováním herních schopností.

U dívek se naopak může více projevovat v podobě sociálního vylučování nebo pomluv. Online prostředí tak může zesilovat již existující dynamiku vztahů mezi dětmi a ovlivňovat atmosféru ve školním kolektivu.“

Jak poznat kyberšikanu v počítačových hrách?

Děti se se svým trápením často nesvěřují a poznat šikanu či kyberšikanu zpovzdálí není tak snadné, jak se možná zdá. Při kterých varovných signálech zbystřit?

• Jak se dítě chová po skončení hry? Je napjaté, rozrušené nebo naopak netypicky tiché?
• Ztratilo zájem o hru, kterou si dříve užívalo, a/nebo o ní náhle nechce mluvit?
• Schovává obrazovku, když nečekaně vejdete do místnosti, a hraje jen se sluchátky?

Jak řešit kyberšikanu?

Pokud jste si jistí, že je vaše dítě šikanované, je důležité hlavně zůstat v klidu. Ujistěte potomka, že situace není jeho/její vina, a že udělal/a správně, když se svěřil/a. Pak postupujte podle následujících kroků:

1. Požádejte dítě, aby vám popsalo, co přesně se stalo.
2. Uložte si snímky i nahrávky obrazovky a historii chatu.
3. Nahlaste agresora relevantním platformám.
4. Pokud se kyberšikana týká spolužáků nebo osob ze školního prostředí, informujte třídního učitele, školního metodika prevence nebo vedení školy.

Jak můžou rodiče děti před šikanou nejen v online hrách chránit?

I tady platí, že nejlepší obranou je prevence. Nejjednodušším řešením je úplný zákaz hraní, ale ten je jen málokdy efektivní. „Pokud rodiče hry zcela zakážou nebo výrazně omezí, dítě může začít své online aktivity skrývat nebo se méně svěřovat s tím, co na internetu zažívá,“ upozorňuje Kamila Ryšánková.

„Zároveň může dojít k tomu, že se dítě cítí vyřazené z kolektivu vrstevníků, protože online hry často slouží jako prostor pro společnou komunikaci a sdílení zážitků. Tím se může zvýšit pocit izolace a dítě může být zranitelnější vůči posměchu nebo vyloučení ze skupiny. Účinnější než úplný zákaz bývá otevřená komunikace a společné nastavení pravidel pro používání her a internetu.“

RODINNÁ DIGI-DOHODA

Nastavte si doma pravidla pro používání technologií, která budou vyhovovat všem.

STÁHNOUT DOHODU

„Důležité je i podporovat sebedůvěru a sebehodnotu dítěte. Děti se v kolektivu často navzájem porovnávají a mohou být terčem posměchu například kvůli tomu, že nehrají určitou populární hru nebo v ní nejsou dostatečně úspěšné,“ dodává Kamila Ryšánková. „Posilování zdravého sebevědomí a pocitu vlastní hodnoty pomáhá dítěti nenechat se snadno ovlivnit negativními komentáři a lépe se bránit případnému posměchu či tlaku vrstevníků.“

8 kroků pro ochranu malých gamerů

Jak tedy můžeme dětem pomoct čerpat výhody hraní počítačových her bezpečně bez toho, abychom jim neustále „funěli za krk“?

1. Vyberte věkově vhodnou online hru. Pro nejmenší gamery jsou ideální hry bez veřejného chatu nebo takové, které umožňují moderovat, kdo se chatu účastní.
2. Udělejte z gamingu každodenní téma. Ptejte se dětí, s kým hrají, jak si hru užili i zda se stalo něco, co jim přišlo nefér nebo je rozčílilo.
3. Nastavte pravidla soukromí. Vysvětlete dětem, proč nemají nikdy sdílet svou adresu, školu, současnou polohu a hesla.
4. Opakujte, že spoluhráči jsou často cizinci. Děti by měly být hodně opatrné při sdílení celého jména, fotek a videí.
5. Motivujte děti přebírat iniciativu. Naučte je, jak ztišit chat, zablokovat hráče a nahlásit nevhodné chování. To jim pomůže správně reagovat na urážky a projevy nenávisti na internetu.
6. Ukažte jim, jak pořizovat důkazy. Vysvětlete jim, proč je v případě nevhodného chování dobré mít snímky nebo nahrávky obrazovky a uloženou historii chatu.
7. Pomozte dětem najít ideální herní prostředí. Hraní s kamarády, sourozenci nebo v moderovaných komunitách dramaticky snižuje riziko šikany. Zároveň naučte děti, že pokud se jim někde už nelíbí, můžou prostě skončit.
8. Opatřete zařízení svých dětí dodatečnou vrstvou ochrany. Komplexní bezpečnostní řešení s funkcí rodičovské kontroly jim např. zabrání klikat na phishingové odkazy v chatech.

Shrnutí:

Nejefektivnější ochrana proti kyberšikaně v online hrách je kombinace pravidelných diskuzí o hrách a dění v nich, jasného nastavení, co děti nesmí sdílet a proč, a základních pravidel internetové bezpečnosti včetně silných hesel a vícefaktorového ověření.

Pro případy, kdy se kyberšikana přesune do offline světa, je důležité v dětech dopředu vypěstovat jistotu, že se vám můžou kdykoliv s čímkoliv svěřit. Bezpečné hraní počítačových her by nemělo být o vyhýbání se světům fantazie, ale o vytváření bezpečného prostoru, ve kterém si je děti můžou užít. Online i offline.

Mohlo by vás zajímat:
🎮 Jak se pozná kyberšikana a dá se proti ní bránit?
🎮 Jak reagovat na online hate a kyberšikanu?
🎮 Online hry: 6 tipů, jak je mohou děti hrát bezpečně

Mýty vs. realita

#1 Je to jenom online, ne „doopravdy“

Online prostředí mění jen formu, ne podstatu šikany. K té se děti můžou uchýlit z různých důvodů – kvůli tlaku vrstevníků, nízkému sebevědomí, touze po pozornosti nebo problémům v rodině.

Digitální platformy a sociální sítě umožňují šikanovat druhé mnohem intenzivněji, ale byla by chyba myslet si, že se to děje jen „v síti“. Šikanující své oběti často trápí i v reálném životě. Před kyberšikanou se tak nedá uniknout, ani se schovat doma.

#2 Vždyť jsou to jen děti

Zlehčovat šikanu jako běžnou „klukovinu“ znamená ji podceňovat. Šikana totiž může mít vážný dlouhodobý dopad na sociální a emoční vývoj oběti. A nejde tady jen o děti. S některými druhy kyberšikany – např. trollingem, doxingem, zveřejňováním intimních materiálů ze msty nebo stalkingem – se potýkají i dospělí.

#3 Nevšímej si jich a oni přestanou sami

Tato strategie téměř nikdy nefunguje. Ignorování situace totiž může vést agresora k domněnce, že jeho jednání nemá žádný reálný dopad, následkem čehož takříkajíc „přitvrdí“. Stejně tak není pravda, že nahlášení šikany celou situaci jenom zhorší.

#4 Moje dítě by mi o tom řeklo

Pokud s vámi vaše dítě řeší všechno otevřeně, máte velké štěstí. Ne vždycky to tak ale funguje. Děti si během dospívání procházejí různými fázemi, které ovlivňují jejich psychologický a emoční vztah k rodičům, a tím i jejich ochotu se svěřovat.

Za kyberšikanu se zároveň můžou stydět, bát se reakce – naší i agresora – nebo jednoduše podceňovat závažnost toho, co se jim děje. Taky ale můžou mít strach, že když se svěří, zabavíme jim mobil, počítač nebo tablet.

#5 Žádný internet, žádný problém

Moderní technologie sice kyberšikanu umožňují, ale nejsou jejím jediným a hlavním původcem. Jádrem problému totiž nejsou sociální sítě, ale šikana jako taková. A ta většinou nezmizí, ani když dětem zabavíme telefon. Pokud totiž vaše dítě trápí například spolužák, může se odepřením online přístupu z šikany na internetu velmi snadno stát šikana ve škole.

#6 Odhalit agresory je téměř nemožné

Ačkoliv je pravda, že někdy se za internetovou anonymitu schovávají neznámí tyrani, většina agresorů zná své oběti osobně. Obvykle se jedná například o spolužáky, bývalé přátele nebo expartnery. Sociální sítě a další platformy navíc dokážou identifikovat uživatele, kteří prokazatelně porušili podmínky služby, a tím napomoct odhalení agresorů.

#7 Kyberšikana jde snadno poznat

Kyberšikana je nejzákeřnější v tom, že probíhá především ve virtuálním prostředí. To znamená, že na svých obětech nezanechává žádné fyzické stopy. Je tedy důležité naučit se lépe rozpoznávat varovné signály psychického strádání, jako jsou náhlé změny v chování, výkyvy nálady nebo zhoršení školních výsledků. Pokud si něčeho takového všimnete, je na místě začít se jemně vyptávat.

#8 Šikanátoři jsou vyvrhelové

Skutečná identita agresorů jejich okolí většinou hodně překvapí. Proč? Protože lidé často online říkají a dělají věci, na které by v reálném světě nikdy ani nepomysleli. Tomuto principu se říká disinhibiční efekt.

Také je důležité zmínit, že i agresoři sami často bývají šikanovaní nebo zneužívaní. Ačkoliv je tedy snadné vykreslit je jako „záporáky“, skutečnost může být trochu komplikovanější.

#9 Kyberšikana vede k sebevraždám

Oficiální údaje z USA uvádějí, že 14,9 % dospívajících zažilo kyberšikanu a 13,6 % dospívajících se pokusilo o sebevraždu. Tyto údaje spolu ale nemusejí souviset. Důvodů k ukončení vlastního života je často několik a kyberšikana může, ale nemusí být jedním z nich. V každém případě ji ale není radno podceňovat.

#10 Za kyberšikanu můžou sociální sítě

Když dojde na kyberšikanu, obvykle je naším prvním instinktem svalit vinu na sociální sítě a komunikační platformy. Ty jsou sice ze zákona povinné neetické chování potírat, ale kyberšikanu není vždy snadné odhalit. I když se algoritmy lepší, kontext, slang a jemné jazykové nuance jim stále ztěžují detekci. Proto je nutné s dětmi o úskalích sociálních médií hlavně otevřeně mluvit.

Žádný rodič nechce, aby se jeho dítě potýkalo s kyberšikanou. Úplně ho izolovat od digitálního světa ale může napáchat víc škody než užitku. Řešení tedy zůstává jediné – být na pozoru a otevřenou diskuzí zajistit, že budou na pozoru i děti samotné.

Jak poznat kyberšikanu?

Poznat, že dítě je šikanované, není snadné. Většina náznaků je spíš nenápadná, někdy zase náznaky přičítáme pubertě.

Povídejme si s dětmi
o technologiích...

... protože, kde panuje důvěra, tam je i online bezpečno. Stáhněte si ZDARMA konverzační karty, které vám pomohou otevřít složitá témata.

CHCI KARTIČKY

Celkově bychom se měli zaměřit na to, zda se dítě chová vystresovaně nebo nervózně, případně zda není chladné nebo pasivní. Toto chování – nebo jakákoli jiná výrazná změna v povaze dítěte – může signalizovat, že něco není v pořádku. Šikanované děti se také často stávají samotářskými, opouštějí své koníčky a vyhýbají se většině společenských situací.

Dětská psycholožka Kamila Ryšánková doporučuje postupovat hlavně citlivě k dítěti: „Když se napřímo zeptám, jestli jej někdo nešikanuje nebo budu s otázkami hodně tlačit, tak je vysoká pravděpodobnost, že se dítě stáhne. Nejlepší je navázat rozhovor u nějaké činnosti, u které se dítě uvolní, a která jej baví – při procházce, u sportu, společné hře, před spaním… To jsou chvíle, kdy děti začnou někdy povídat i samy. Můžete začít obecnými otázkami, co říká na školu, co se mu ve škole líbí nebo nelíbí, co kamarádi. Můžeme reflektovat: Vidím, že jsi poslední dobou smutná. Všímám si, že se něco děje. Jsem tady, kdybys o tom chtěla mluvit. Někdy nás dítě opakovaně odmítne předtím, než se svěří.“

Někdy pomáhá udržet si jistý emoční odstup, zkuste vyměnit pozici dítěte. V podstatě si můžeme sednout a popsat situaci, ve které je šikanovaný někdo jiný. Můžeme mluvit o lidech, které znají, nebo o celebritách, vlivných osobnostech, a dokonce i o vymyšlených postavách třeba z knih. Pak se můžeme dítěte zeptat: „Co by podle tebe měla tahle osoba udělat? Co podle tebe potřebuje?“

Takto mají situaci a své pocity děti pod větší kontrolou. Jakmile je pak téma na stole, můžeme s dítětem mluvit otevřeněji a ptát se ho na jeho vlastní situaci.

Vždy bychom měli jednat klidně a nepropadat přílišným emocím nebo stresu, protože to nijak nepomůže situaci vyřešit. Stejně tak není namístě říkat věci jako „ Já ti říkala, že sociální sítě jsou špatné“ nebo „To máš za to, že jsi tak často online“. Nepomohou ani zákazy technologií.

Jak pomoci dítěti vyrovnat se s kyberšikanou?

Pro šikanované děti je důležité znovu získat pevnou půdu pod nohama. Můžete jim pomoci se online zase cítit v bezpečí. Podívejte se na komentáře společně s nimi a nastavte zrcadlo. Ujistěte je, že cokoli, co o nich šikanující píší nebo říkají, není pravda.

Pomozte jim shromáždit důkazy pro případ, že byste chtěli kontaktovat školu nebo rodiče šikanujících, a pak je vymažte. Můžete pomoci změnit nastavení soukromí tak, aby obrázky, které zveřejňují, mohli vidět pouze jejich přátelé, a ukázat jim, jak mazat komentáře, nebo dokonce zablokovat profily, které je šikanují.  Možnost blokovat profily a mazat komentáře je důležitá. Dává dětem pocit kontroly nad tím, co online uvidí.

Je důležité, abyste všechny kroky domluvili předem s dítětem. Možná považujete za důležité řešit kyberšikanu se školou (a my souhlasíme). Ale je důležité, aby dítě souhlasilo s takovým postupem.

„Souhlas dítěte je důležitý, protože je klíčový pro vytvoření bezpečného prostředí a dítěti dá pocit kontroly nad situací. Zároveň se však dítě může obávat, že zásah dospělého situaci naopak zhorší, a proto nabídku pomoci odmítá. V případě vážného ohrožení bezpečí dítěte nebo eskalování šikany rodič musí jednat i přes nesouhlas samotného dítěte. Důležité je i v této situaci naše kroky komunikovat a být k dítěti otevřený,“ radí Kamila Ryšánková.

7 tipů, jak pomoci při šikaně

1. Požádejte o pomoc
   Podpořte dítě, aby si řeklo o pomoc školy, školního psychologa, terapeuta nebo kohokoliv, kdo může poskytnout emocionální vedení a poradenství.
2. Promluvte si
   Svěřit se někomu, komu dítě důvěřuje, může být účinný mechanismus, jak zvládnout šikanu.
3. Odpojte se
   Pokud je šikana hodně zlá, může pomoci se na pár dní či týdnů odpojit od dané sociální sítě úplně. Dítě tak má prostor si od stresu trochu odpočinout.
4. Pečujte o své zdraví
   Podpořte dítě, aby se věnovala aktivitám, které mu dělají radost a zlepšují náladu. Může jít například o cvičení, poslech hudby, kreativní činnosti nebo pobyt venku s přáteli a rodinou.
5. Na šikanu nereagujte
   Reakce a obhajoba sebe sama může někdy šikanu i zhoršit. Nejlepší je kruté příspěvky ignorovat a komentáře nebo zprávy mazat.
6. Buďte emoční podporou
   Dítě vyslechněte bez zasahování do toho, co říká. Nemusíme ani hodnotit, co nám chce říct. Stačí vyjádřit, že to, čím si dítě prochází musí být těžké.
7. Ujistěte jej
   Ujistěte dítě, že ono samo za šikanu nemůže, že není viníkem. Stejně tak potřebují děti slyšet, že se na ně nezlobíme, i když se třeba delší dobu nesvěřilo a přišli jsme na to až po nějaké době.

Jak pečovat u duševní zdraví šikanovaných dětí

Při řešení kyberšikany je zásadní věnovat se péči o sebe sama. Nic z toho neslouží k vyřešení šikany, ale pomáhá to vyrovnat se se situací a najít sílu. Je řada možností, jak k péči o své duševní zdraví přistoupit. Některé mohou zahrnovat stanovení hranic, odpojení se od sociálních sítí, zklidňující aktivity, jako je jóga nebo cvičení mindfulness, trávení času s přáteli a rodinou, dostatek spánku a tak dále.

Jak dodat šikanovanému dítěti naději?

Pokud se někdo potýká s kyberšikanou, připadá si, že je v bezvýchodné a zoufalé situaci. Než mu z ní pomůžeme dostat se ven, měli bychom projevit pochopení a uznat, že negativní pocity  a bolest, kterou dítě cítí, je validní. Uznání pocitů, zní jako banalita, ale už jen tohle je obrovský balzám pro duši.

Kyberšikana je mnohdy škodlivější než ta klasická. Dříve totiž takovéto týrání skončilo s příchodem domů, to se u kyberšikany ale neděje, před tou se děti nemají kde schovat a oddechnout si.

Děti si také nejsou jisté, kdo šikanu viděl – zda  to bylo jen několik lidí, nebo celá třída, a zda si tito lidé hanlivý obsah dokonce uložili nebo šířili dál. Proto je důležité učit děti reagovat na kyberšikanu a povzbuzovat je, aby se svých kamarádů zastávaly, a to i na internetu. To neznamená, že by měly se šikanujícím komunikovat, ale mohou šikanovaného kontaktovat a vyjádřit mu podporu.

Poslechněte si shrnutí Katky, jak na takové jednání online reagovat. Video je v angličtině s českými titulky.

Musíme přijmout fakt, že na internetu se šíří nenávist a kyberšikana. Proč se to děje tak snadno? Lidé se na internetu chovají jinak a častěji zapojují do šíření nenávisti na internetu než v reálném životě. Mají tendenci jednat impulzivně a podléhají disinhibičnímu efektu. Když sedíme za monitorem máme jistý pocit anonymity, nevidíme člověka, kterého kritizujeme a tak nevidíme ani jeho reakci.

Internetový hejt, který nemá charakter nenávistných projevů, jako jsou rasové urážky, se někdy označuje také jako flame nebo roast. V obou případech je komunikace provokativní nebo urážlivá, ale ne nutně nenávistná.

• Flame: Jedná se o vášnivou, často agresivní výměnu názorů, která zahrnuje urážky a osobní útoky. Cílem je vyvolat silnou emocionální reakci u druhé strany.
• Roast: Tento termín se používá pro humorné, často sarkastické kritiky nebo urážky, které jsou obvykle míněny jako zábava. V kontextu internetu to může být přátelské škádlení mezi známými nebo součástí širší komunity.

Jak se definuje nenávistný projev?

Nenávistné projevy definuje International Network Against Cyber Hate jako:

• úmyslné nebo neúmyslné veřejné diskriminační a/nebo hanlivé výroky.
• úmyslné podněcování k nenávisti a/nebo násilí a/nebo segregaci na základě skutečné nebo domnělé rasy, etnického původu, jazyka, národnosti, barvy pleti, náboženského přesvědčení nebo jeho absence, pohlaví, genderové identity, pohlaví, sexuální orientace, politického přesvědčení, sociálního postavení, narození, věku, duševního nebo fyzického zdraví, postižení, nemoci.

Kyberšikanu definuje UNICEF jako:

• šikanu pomocí digitálních technologií, včetně sociálních médií, chatů či herních platforem.
• opakované chování, jehož cílem je vyděsit, rozzlobit nebo zahanbit ty, na které je zaměřeno.
• ve srovnání s nenávistnými projevy nemusí v případě kyberšikany šikanující osoba svou oběť diskriminovat na základě identity. Proto ne každá kyberšikana je považována za kybernenávist.

Jak reagovat na nenávist offline?

Obecně je nejdůležitější, aby oběť nebyla sama. Někdy stačí oběť povzbudit, podpořit ji, aby se obrátila na rodiče nebo třeba linku důvěry.

„Je dobré konflikt nevyhrocovat, ale zároveň není lepší zůstat pasivní,“ říká dětská psycholožka Jarmila Tomková. „Vaše děti by měly vědět, jak zasáhnout, pomoci zchladit rozhovor a ukončit ho s faktem. Hater nepřipustí, že by ten druhý mohl mít pravdu, nepřijme názor druhého,“ vysvětluje Tomková. Někdy se i svědci cítí ohroženi a přidají se na stranu toho silnějšího – obvykle násilníka.

Pokud jsou vaše děti svědky nenávistných projevů, mohou svůj nesouhlas s nenávistí vyjádřit například tím, že společně s obětí opustí místnost. Ve škole mohou incident nejprve nahlásit vedení školy. Škola je povinna bojovat proti šikaně a nenávisti a zajistit bezpečnost dětí.

Když jsou děti svědky nenávistných projevů online? Nahlaste komentáře

Pokud je vaše dítě svědkem kybernetické nenávisti, nemělo by daný příspěvek sdílet, lajkovat ani komentovat. Tyto reakce pouze napomáhají rychlejšímu šíření nenávisti.

Pokud se rozhodnou reagovat, měly by použít alternativní narativ. Stejně jako v reálném životě – poraďte jim, aby se snažily konverzaci ukončit nějakým faktem. Vždy by ale měly reagovat, jen pokud pro ně samotné je to bezpečné, aby sebe nevystavily šikaně.

Sociální sítě umožňují nevhodné chování nahlásit administrátorům. Čím více hlášení admini obdrží, tím je pravděpodobnější, že se incidentem budou zabývat. Vaše dítě může také hatera zablokovat. Toto hlášení je anonymní.

Když je dítě obětí nenávisti? Podpořte je

Pokuste se zahájit otevřenou diskusi a vyslechnout své dítě. Možná se stalo obětí urážek, bodyshamingu (posměškům kvůli vzhled) nebo jiné formy kybernetické šikany. Snažte se pochopit jeho pocity. Projevte zájem a berte situaci vážně.

Jako dospělí musíme incident vyřešit a vytvořit bezpečné prostředí a zároveň děti psychicky podpořit. Vysvětlete, proč nenávistné projevy a hejt nepatří do férových rozhovorů. Pokud je dítě obětí nenávistných projevů můžete situaci nahlásit Policii, škole a zvážit další právní kroky.

Na internetu jsou lidé také méně pozorní při čtení zpráv. Vše je rychlé a plné informací a komentářů. Než začnete své děti učit zacházet s kybernetickou nenávistí, vysvětlete jim specifika online prostředí.

Pokud se vaše děti nebo jejich přátelé setkají online s nějakou nepříjemnou situací, může pomoci, dát si na čas pauzu od sociálních sítí nebo fór, kde se hejt a šikany projevovaly. Sepsali jsme pro vás tipy, jak se poté na sítě bezpečně vrátit.

Šikanované děti jsou navíc krutému jednání vystavené pořád. Obětí kyberšikany může být kdokoli, i velmi úspěšné a šikovné dítě. Podle dat z roku 2020 mezinárodní výzkumné platformy EU Kids Online se s kyberšikanou setkala čtvrtina dětí.

S kybernetickou šikanou se můžete setkat v online hrách, na sociálních sítích, komunikačních platformách nebo v chatovacích aplikacích . Někdy může probíhat pod anonymními nebo falešnými profily, což jen komplikuje hledání primárního agresora a zastavení šikany.

Jak se pozná kyberšikana?

Velmi často se kyberšikana doplňuje s klasickou formou šikany. V obou případech je typické, že oběť se o šikanování bojí nebo stydí mluvit, neumí se účinně bránit a na oběť má závažnější dopady .

Často se setkáváme se tím, že kyberšikana prostřednictvím komunikačních technologií a internetu je horší, než ve fyzickém světě. Roli zde hraje tzv. disinhibiční efekt. To znamená, že útočník nevidí svou oběť a nevnímá, jak jí ubližuje. Zkrátka, online jsme všichni příkřejší, než když s druhým mluvíme osobně. Falešný pocit anonymity také zrovna nepomáhá.

Druhy kyberšikany

Typické projevy kyberšikany se od fyzické šikany liší. Setkat se můžete s níže uvedenými formami ubližování.

Co dělat, pokud jste se stali svědky kyberšikany?

Každý z nás se může někdy stát svědkem kyberšikany. Pokud si vaše dítě myslí, že někdo z jeho kamarádů je obětí šikany v kyberprostoru, je důležité situaci neignorovat. Děti podpořte, aby se svěřily dospělé osobě, mohou se také obrátit na školního psychologa či preventistu nebo na Policii ČR. V některých případech totiž může šikana přerůst i v trestný čin.

Nejdříve vždy pomozte oběti šikany svěřit se a potom hledejte řešení situace. Pomoci si mohou i děti navzájem. Tady je několik tipů, odkud začít:

• Vysvětlete šikanovanému, že si kyberšikanu nezaslouží a nemůže za ni.
• Ujistěte se, že oběť ví, kde může vyhledat pomoc.
• Nabídněte poškozené/mu, aby se svěřil učiteli, rodičům nebo jinému dospělému.
• Uložte si snímky obrazovky a kopie zpráv, abyste měli důkazy.
• Veškeré obtěžování nahlaste – využijte funkce, které daná platforma (např. sociální síť) nabízí.
• Pomozte oběti smazat takové příspěvky a zablokovat agresory na sociálních sítích.
• Anonymně můžete nahlásit šikanu na webu projektu NenechToBýt.cz

S verbální agresí se mohou děti setkat na profilech cizích lidí. Anonymita profilů dodává některým diskutujícím „odvahu“ ostatním nadávat nebo je ponižovat. Ani toto nemusíte tolerovat. Nevhodné a hrubé komentáře porušují pravidla platforem. Můžete je nebo jejich autory blokovat a vytvářet tak bezpečnější prostředí pro všechny.

Pokud se děti cítí samy v bezpečí, mohou se v kolektivu proti útočníkovi vymezit. Případně mohou požádat své kamarády, aby se oběti zastali všichni společně. Snažme se v dětech budovat empatii a podporovat je, aby se chovali k sobě navzájem i online laskavě. Proti šikaně můžete bojovat také rozvíjením tzv. e-kompetencí.

Podle odborníků obětem kybernetické šikany pomáhá na nějaký čas se z virtuálního světa stáhnout a smazat si profily. Přečtěte si doporučení dětské psycholožky, jak se poté na sociální sítě vrátit a cítit se na nich opět bezpečně.

Kyberšikana nebo nenávistné komentáře jsou bohužel obrovským neduhem sociálních sítí. Vinu nese mimo jiné disinhibiční efekt – to znamená, že anonymita internetu v mnohých uživatelích potlačuje empatii. A tak píší to, co by do očí nikdy neřekli.

Většinou dětem doporučujeme takové nevhodné chování nahlásit administrátorům sítě. A poté si dát na nějaký čas digitální detox a dočasně své účty zamknout, aplikace odinstalovat. Před kyberšikanou totiž není možné se jakkoli jinak skrýt.

Digitální detox, ale nutně naráží na to, že má šikanované dítě pocit, že o „něco“ přichází. Dnešní dospívající totiž vše z fyzického světa prožívají i online a naopak.

„U dětí, které prošly kyberšikanou, může docházet k prožívání protichůdných emocí. Na jedné straně chtějí být součástí své sociální skupiny, vědět, co spolužáci píšou do společného chatu nebo co kdo dělá o prázdninách. Ale na straně druhé cítí někdy úzkost, strach nebo nejistotu, protože právě na těchto platformách kyberšikana probíhala. Proto se u těchto dětí objevují frustrace, úzkost a stres. Internet a s ním sociální sítě jsou pro část dětí neodmyslitelnou součástí života, proto je tento střet staví do nepříjemné situace,“ vysvětluje psycholožka Kamila Ryšánková.

Když se děti na sítě vrací prožívají strach, že se možná bude situace opakovat, že si je agresor zase najde a ony budou muset znovu šikanu prožívat. Tohle riziko tu vždycky bude, ale dá se dost výrazně omezit.

Psycholožka radí nejdříve si připravit bezpečný prostor: „Návrat na internet po zkušenosti s kyberšikanou je zpravidla velmi těžký. Nejjednodušší je začít tím, co  dítě baví. Může k tomu u sebe mít někoho z kamarádů nebo rodiče. Děti se cítí lépe, když si zabezpečí účty na sociálních sítích – přepnou účet z veřejného na soukromý, ztlumí nebo zablokují profily, u kterých mají obavu, co by o nich mohli jiní uživatelé zveřejnit a za pomoci někoho blízkého takto profily vyčistí a pokusí si je udělat zase uživatelsky přívětivější.“

Pokud dítě prožívá intenzivní obavy a kyberšikanu jste neřešili s odborníkem, tak se dítě může obrátit na školního psychologa. Ve školách, kde není psycholog, tak se lze obracet na výchovného poradce. Jestli vaše dítě k nikomu ve škole necítí důvěru, je vhodné se porozhlédnout po dětském psychologovi nebo psychoterapeutovi, který působí v okolí. Děti se mohou obracet na Linku bezpečí, která funguje po telefonu nonstop.

#1. krok: Na sociálních sítích si přátele vybírejte

Prvním krokem, pokud si vaše děti po nějaké době znovu otvírají účty na sociálních sítích, je obklopit se lidmi, se kterými se cítí dobře a znají je. Pokud jim v přátelích zbyly nějací agresoři nebo posměváčci, vymažte je.

Jednoznačně doporučujeme nechat profil soukromý a přísně schvalovat, kdo jej může sledovat. Pro začátek by si děti měly přidávat jen své skutečné kamarády z fyzického světa. Aby bylo jasno: Když říkáme skutečné kamarády, nemyslíme tím na jejich existenci. Máme na mysli takové, kteří se k sobě navzájem chovají laskavě, dokáží se podpořit, kterým se dá svěřit. Mnohdy je lákavé přidávat si co nejvíce sledujících, ale tím si je také pouštíte do soukromí.

„Mít hodně virtuálních přátel je pochopitelně pro děti lákavé, dostávají pocit, že jsou oblíbené, protože čím více sledujících, tím lépe. Obzvlášť dospívající mají intenzivní potřebu být přijatý svým okolím a někam patřit, což online přátele mohou splnit. Děti se často srovnávají s ostatními na základě profilů na sociálních sítích. Je pro ně velmi náročné se od počtu sledujících a přátel na sítích oprostit, proto je důležité u nich podporovat reálné kamarádské vztahy a aktivity. Můžeme s nimi mluvit o rozdílech mezi kvalitou a kvantitou sledujících a samozřejmě dítě podpořit,“ popisuje Kamila Ryšánková.

Na sociálních sítích se obklopujte lidmi, kteří vás inspirují, ne těmi, kteří vás stráží na kolena.

#2. krok: nejdřív se jen dívejte

Ideální je vracet se do víru sociálních sítí pomalu. Navrhněte dětem, aby nejdříve prošly, co v účtu sledovaly a promazaly to, co jim už nepřináší radost. Začít mohou jen pasivním sledováním, bez komentování nebo aktivního sdílení. Je to trochu jako plavání, také se hned nepouštíte do hloubky.

„Na děti je mezi vrstevníky obvykle vyvíjen tlak, aby hned na sítích sdílely obsah. Někdy mezi sebou i prohazují různé narážky na to s tím, že ten, kdo nesdílí jako by nebyl. Tím, že se jejich online a offline život prolíná, tak je pro ně zpravidla náročné se s tímto tlakem srovnat,“ říká o tlaku Kamila Ryšánková.

#3. krok: Vytvořte si na profilu oázu klidu

Pokud je vaše dítě zvyklé přidávat obsah, není nutné přestávat. Důležité je dodržet pravidlo číslo 1, aby takový obsah viděli jen jemu blízcí lidé.

Doporučili bychom spíše tvořit klidnější obsah, který ale nebude příliš osobní. Tedy spíše zobrazovat okolnosti prožitku než své emoce. Řekněme, že jste na dovolené: Vhodnější bude příspěvek se šumějícím mořem než  reelsko ze společné degustační večeře.

Z profilu se tak stává jakýsi vlastní meditační deník. Ale na druhou stranu nejdou takové záběry zneužít případnými agresory. Jak byste se chtěli vysmívat oceánu?

„Ke sledování pocitů lze zkoušet techniky z mindfulness neboli všímavosti, během kterých se dítě soustředí na svůj dech, tělo, napětí v těle a tak dále. Některým dospívajícím vyhovují jednoduché aplikace na sledování nálad jako třeba Reflectly. Typickou technikou je vedení si sešitu nebo deníku, do kterého si dítě každý den zapisuje, jak se cítí, co se děje v těle a jaké myšlenky mu běží hlavou. Pro někoho může být soustředění se na své tělo a co se v něm děje náročné, a proto je pro ně výhodnější, když je těmito technikami provede psycholog,“ radí Kamila Ryšánková.

#4. krok: nebuďte k šikaně lhostejní

Pomozte dětem jasně si nastavit hranice toho, co už nejsou ochotni tolerovat. Bude asi potřeba, abyste jim pomohli podpořit sebevědomí. Musejí sami totiž věřit, že se k nim nikdo nesmí ani online chovat bez respektu. A není vůbec důležité, kolik mají kapesné, zda mají nadváhu nebo propadají z matiky.

Pokud vaše dítě zaznamená, další náznaky vulgarit, urážek nebo jiného nevhodného chování, je na místě takového uživatele ohlásit a zablokovat dle pravidel dané sociální sítě.

Naučte se vyvážit online a offline

Je důležité naučit se pečovat o svoje duševní zdraví preventivně. Dbejte na to, abyste se pravidelně věnovali také offline aktivitám. Obzvláště to platí, pokud se vaši teenageři začnou cítit trochu pod psa.

První co můžete zkusit, pokud přijde „blbá nálada“ je zaměřit se na nějakou všímavou aktivitu.

Jak vypadá všímavá aktivita?

Vyberete si jednu běžnou činnost (například česání) a soustřeďte se jen na ni. Na každý pohyb, který děláte, co cítíte, co vidíte, jak vám u toho je. A takto vědomě opakujte stejnou činnost každý den.

Při návratu na sítě nezapomínejte na obecné principy, jak se pohybovat online:

• Vyhněte se nadměrnému sdílení.
• Neklikejte na každý odkaz. Pokud obdržíte zprávu nebo příspěvek s odkazem, buďte opatrní a neklikejte na něj, pokud nevíte, odkud pochází. Mnohé odkazy mohou vést na škodlivé weby nebo obsahovat viry.
• Stanovte si limity pro čas online. Dohodněte se na denním limitu pro čas strávený na sociálních sítích. To pomůže udržet rovnováhu mezi online a offline aktivitami a zajistí, že čas na internetu bude využit smysluplně.
• Udržujte doma otevřenou atmosféru a mluvte nejen o tom, co bylo ve škole, ale také o tom, co bylo online. Angažovaní rodiče sice nezastaví všechno, ale dokáží pomoci dětem mnohem lépe se s problémy poprat.

Nevhodné chování bohužel není vůbec rarita. Podle průzkumu z USA se téměř polovina teenagerů setkala s tím, že protihráč úmyslně kazil hru, třetina se setkala s nadávkami a pětina s tím, že je jiný hráč osobně ponižoval.

Jak poznat šikanu ve hře?

V online hrách má kyberšikana různé podoby. Často se zaměřuje na nováčky a méně zkušené hráče. Dostávají nelichotivé přezdívky jako „noob“ nebo „lamer“ (obojí označuje nezkušeného hráče, lamer se navíc ani nechce ve hře zlepšovat). Samozřejmě platí, že soutěživost je nedílnou součástí herní kultury. Je nutné rozlišit, kdy tyto interakce překračují hranici šikany.

Jak můžeme dětem pomoci? Je důležité budovat v dětech vědomí vlastní sebehodnoty a vysvětlovat, že druhá strana si tak prostě vybíjí zlost a není to osobní. Snadno se to řekne, ale je velmi obtížné si nenávistné komentáře nepouštět takzvaně k tělu.

Naučte děti rozlišovat škádlení od škodlivých útoků, všímat si změn v jejich chování a podporovat otevřený dialog o herních zážitcích.

Příručka pro rodiče: Jak ochránit děti na internetu

Chci dostávat aktuální informace o hrozbách, produktech a službách ESETu.  

Chci příručku

Zároveň je třeba zmínit, že kyberšikana při hraní her se může zásadně lišit od kyberšikany ve školním prostředí. V typických případech jsou agresory často spolužáci nebo jiné osoby z offline života dítěte. V případě kyberšikany spojené s herním prostředím může být agresorem kdokoli – třeba z jiného kontinentu.

Zejména mladším hráčům proto doporučujeme vypínat chat, kdykoli je to možné, a kooperační hry hrát jen s lidmi, které osobně znají.

Vždy platí, že by dospívající neměli ostatním hráčům poskytovat žádné osobní informace, například jméno, adresu nebo fotku.

Hra by měla být příjemný zážitek. Pokud je nějaký hráč vulgární nebo zlý, vyhýbejte se mu.

K pochopení šikany je klíčové, aby dítě včas rozpoznalo, kdy herní jazyk přerůstá v nenávistné projevy. Znevažující komentáře na základě rasy, náboženství, pohlaví nebo sexuální orientace jsou stejně nepřijatelné online jako offline. To jednoznačně překračuje hranice svobody projevu a také to porušuje pravidla hry (která každý hráč odsouhlasil).

Jak na šikanu v online hrách reagovat?

Bránit se šikaně ve hře vyžaduje zapojení hráčů, rodičů i vývojářů her. Řada her má nástroje, které umožní blokovat agresivní hráče. Populární online hry, jako je Fortnite, League of Legends a Overwatch, hráčům umožňují nahlásit urážlivé chování přímo ve hře.

Pokud je to možné, vždy nevhodné chování hráčů reportujte. Udržujete tak bezpečnější herní prostředí pro všechny.

Je ale na nás rodičích, abychom dětem vysvětlili, co už není přijatelné, a podpořili je. Šikana může a často také začíná jako přátelské rýpnutí.

Doporučujeme si šikanózní chování zdokumentovat, například  si uložit odkaz na chat nebo si vyfotit obrazovku. Jen zabanovat šikanujícího hráče nestačí, ten totiž bude dál tyranizovat další hráče.

Jak vytvořit bezpečné digitální hřiště

Hraní online her otevírá svět dobrodružství. Rozhodně ho nestojí za to zavrhnout kvůli několika málo neslušným hráčům. K hraní her přistupte stejně proaktivně jako k jiným aspektům kyberbezpečnosti. Doručujeme dodržovat tato pravidla:

• Pečlivě si zvolte heslo a za žádných okolností ho nikomu nesdělujte.
• Zapněte si dvoufaktorové ověření, pokud to hra nebo platforma umožňují.
• Hry si stahujte jen z oficiálních zdrojů. Pirátské verze obsahují často malware.
• Vypínejte chat, pokud to jde.
• Nesdílejte žádné osobní informace s ostatními hráči.
• Hrajte jen s přáteli z fyzického světa
• Nevhodné chování jiných hráčů hlaste vývojářům hry.
• Na zařízení, na kterých děti hrají, vždy nainstalujte bezpečnostní program.

Na netiketě  záleží. Atmosféru ve hrách si tvoří sami hráči. S chováním jiných nemůžeme nic udělat, ale každý může přispět svým dílkem laskavosti. V online prostředí funguje tzv. disinhibiční efekt. Znamená to, že si za profilem nepředstavíme živého člověka, a tudíž jsme mnohem méně empatičtí. Dobré pravidlo, kterého se můžete držet: „Pokud byste to neřekli do očí, nepište to.“

Nevíte, jak téma šikany nebo komunikace ve hrách s dětmi otevřít? Stáhněte si konverzační kartičky.

Povídejme si s dětmi
o technologiích...

... protože, kde panuje důvěra, tam je i online bezpečno. Stáhněte si ZDARMA konverzační karty, které vám pomohou otevřít složitá témata.

CHCI KARTIČKY

Jak vidí vliv technologií na mladou generaci odborník?  Zeptali jsme se našeho experta Ondru Kuboviče. Ten dlouhá léta analyzoval škodlivý kód, posledních pár let se věnuje hlavně osvětě a překládá složitá témata do řeči nás normálních smrtelníků.

V rozhovoru jsme mluvili hlavně o sextorzi, neboli vydírání lechtivým obsahem. Bohužel se s ním mohou setkávat i děti. Jaký vliv to ně má a jde vůbec něčemu takovému zabránit?

Jako rodič by se Ondra přimlouval třeba za vyšší věkovou hranici pro používání sociálních sítí a lepší informovanost dětí.

V poslední době jsme svědky boomu různých typů vydírání, kdy kyber útočník zneužije AI, aby přiměl svou oběť něco udělat nebo zaplatit určitou částku. Nejčastěji se mluví o sextortion nebo česky sextorzi. Co to je a jak funguje?

FBI vydala varování, že tohle je rostoucí trend. Kybernetičtí zločinci zjistili, že mohou použít technologie pro generování deepfake videí. Mohou je vytvořit z  velmi malého množství materiálů, takže stačí použít několik úplně normálních fotek nebo videí, které jste sami natočili a dali na sociální sítě.

AI technologie z toho dokáží vygenerovat pornografický materiál s vaší tváří. Na těch záběrech samozřejmě nejste skutečně vy, ale je tam váš obličej a záběry budou vypadat dost důvěryhodně. Útočník dokonce může model vytrénovat tak, aby postava měla podobné rysy jako vy.

Vygenerované video typicky zneužívají k vydírání. Takže vám pošlou e-mail, že pokud nezaplatíte třeba 1 000 €, zveřejní toto video online a zničí vám pověst. Často tvrdí, že video také pošlou všem vašim známým – vaší rodině, přátelům, partnerovi, zaměstnavateli.

Přemýšlím, jestli si nenabíhám, protože sdílím svoje fotky, sem tam nějaké reels. Mohou se s deepfake setkat i děti. Teenageři přeci také sdílí své fotky a jejich obličej může někdo takhle zneužít.

To se už bohužel děje. Děti si tohle dělají navzájem. Teenageři si s těmito technologiemi hrají, protože jsou často zdarma a online a vy se musíte jen zaregistrovat. Tyhle deepfake si můžete nechat vygenerovat, buď za malou částku nebo dokonce bez poplatku. Kvalita se sice liší, ale stejně.

Takže vyfotí své spolužáky a používají je k vygenerování pornografických obrázků a pak je mohou šířit v chatech své třídy nebo školy, kde je uvidí úplně všichni. Řekl bych, že to je eskalace kyberšikany.

Myslíš třináctileté, čtrnáctileté nebo i mladší?

Mohou být i mladší. Správně byste do 13 let neměli mít účty na sociálních sítích. Ale faktem je, že pokud chodíte do školy, je normální, že vlastní účty mají už devítiletí a používají je. Děti tyhle technologie budou používat, protože jsou jednoduše zvědavé.

Rodiče nemají čas neustále děti hlídat, musí chodit do práce. Vzpomínám si na sebe jako na mladého kluka a na to, jaké jsem dělal hlouposti. Ale my jsme neměli tyhle zdroje a možnosti. Myslím, že děti nechápou, jak daleko to může dojít a jak vyčerpávající to pro oběť může být.

Obzvláště pro dítě! Sotva si dokážu představit, co to musí udělat s tvojí sebejistotou, když se ti tohle děje během dospívání, které tě formuje.

Pravděpodobně se ještě zvýší počet duševních onemocnění a psychických problémů, zčásti i kvůli dostupnosti a vlivu AI technologií.

Jak mohou rodiče a pedagogové pomoci? Pomohla by nějaká pravidla? Nebo musí něco udělat sociální sítě? Co se s tím vlastně dá dělat?

Řada psychologů a odborníků na mentální zdraví by se přimlouvala za přísnější pravidla pro používání sociálních sítí.  Tak, aby děti do 16 let nemohly mít vlastní účty. Je to proto, že jejich mozek není dostatečně vyvinutý – a to nemyslím nijak zle – jen to fyziologicky trvá do nějakých 25.

Když je vám 16 let, máte již určité sebevědomí, takže je pro vás snazší nějaké věci zvenčí odfiltrovat a ustát to. Pro 13leté nebo mladší děti je to mnohem těžší. Může se stát, že si vezmou to, co se o nich říká a šíří a udělají z toho část své osobnosti.

Souhlasíš s takovou regulací nebo jsi proti tomu?

Jelikož mám malé dítě, tak bych takové pravidlo ocenil. Myslím si, že by to opravdu pomohlo.

Vidím totiž ty problémy, které to způsobuje hlavně mladým dívkám. Ty jsou ovlivněné navíc různými trendy ze sociálních sítí a pak mají problémy se sebepojetím.

Myslím, že by nám jako společnosti bylo lépe, kdybychom měli přísnější pravidla pro vstup na sociální sítě.

Pomohlo by také, kdyby rodiče a učitelé vysvětlovali rizika a mluvili s dětmi. To je nejlepší způsob, jak to řešit. Můžete samozřejmě mít nějaké nástroje, které vám pomáhají, třeba  rodičovskou kontrolu a podobně. Ale na druhou stranu je toho tolik, co tyhle nástroje udělat nemohou. Ale není to univerzální řešení. Děti jsou dost zdatné a dokáží najít i způsob, jak tato řešení obejít.

Takže bych řekl, že řešení je vždy v dialogu.  Musíte si s nimi promluvit, abyste pochopili, co jim ubližuje, co viděli, zda byli z něčeho zmatení, abyste jim to pomohli zpracovat. To je důležité zejména, když se stanou nějaké zlé věci, jako třeba, že je někdo vydírá deepfakem.

O rizicích internetu mluvte s dětmi už od školky. Vysvětlujte, co by se mohlo stát, jak technologie používat a také, že všechno, co vidí online, nemusí být skutečné.

Povídejme si s dětmi
o technologiích...

... protože, kde panuje důvěra, tam je i online bezpečno. Stáhněte si ZDARMA konverzační karty, které vám pomohou otevřít složitá témata.

CHCI KARTIČKY

Mám pak pocit, že spousta lidí jde cestou různých extrémů: buď je to rodičům nebo pedagogům jedno, nechají děti dělat všechno, včetně deepfaků, generování porna a kyberšikany, nebo naopak jim zakazují se na obrazovku byťjen podívat. Hádám, že oba tyhle extrémy jsou špatně?

Ten, který řekněme ignoruje problém, je často způsobený tím, kolik toho musíte jako dospělí zvládnout a o co všechno se musíte postarat. I ve výchově je tohle jen jeden z mnoha problémů. V důsledku se takový přístup může ošklivě nevyplatit, takže bych ho nedoporučil.

Na druhou stranu odepřít dětem přístup k těmto technologiím je na život nepřipraví. Protože svět už na těchto technologiích běží a bude na nich stále více závislý. Takže i když dětem elektronická zařízení nedovolíte a neřeknete jim o internetu (nevím, kde byste je museli vychovávat, možná v jeskyni nebo někde v lesích), tyhle technologie stejně z jejich životů nezmizí.

Děti potřebují být hlavně informované a potřebují pochopit rizika. Ideálně, aby chápaly i na emocionální úrovni, co s nimi mohou špatné zkušenosti z onlinu udělat ve fyzickém životě. Tohohle bychom se měli snažit dosáhnout, takže ideální je nějaké zlatá střední cesta. Jasně někdy se vám to nepovede, něco třeba občas podceníte.

Ale obecně se snažit udržet ten komunikativní přístup?

Přesně, pokusit se je udržovat informované. Mluvit s nimi o tom, čím si zrovna procházejí, a ne jim jednoduše zakázat telefon.

Zákazy nejsou vůbec dobrý způsob, jak dětem pomoct. Je možné jim omezit třeba přístup k určitému obsahu, ale stejně je jednou budete muset vypustit z hnízda.

Jasně a pak se online budou moci dostat k čemukoliv a kdykoliv…

Přesně. Je potřeba děti naučit, jak se pohybovat i v oblastech, které jsou nějak rizikové. Všichni jsme někdy dostali infikovaný e-mail, každý alespoň jednou kliknul na nějaký falešný odkaz, je možné si stáhnout nedopatřením nějaký malware a tak dále. I proto máme technologie, které nás chrání.

Pokud bychom o tom nemluvili, pokud bychom se to prostě pokusili ignorovat a pak najednou děti do takového světa vypustili, byly by úplně přehlcené a ztracené. Pak by děti nejdřív objevily všechny ty rizikové a škodlivé věci, protože ty jsou pochopitelně nadesignované tak, aby na ně vyskakovaly všude možně. A pokud nevíte, co s tím, tak vás to nutně semele.

Podle nedávného varování od FBI významně roste objem sexualizovaného vydírání, která vygenerovala AI. Zneužívají se k tomu nástroje na tvorbu deepfakes videí nebo klonování hlasu.

Kyberzločinci si uvědomili, že pomocí deepfake lze vytvořit videa, zneužít člověka a přimět ho k něčemu, co by jinak neudělal. Dnes jsou tyto technologie tak pokročilé, že je prakticky nerozeznáte od pravého videa. Případně jsou dost dobré na to, aby oběť uvedly do rozpaků a učinily ji tak zranitelnější. Typicky pak útočník požaduje platbu v kryptoměnách.

Dokáže AI svléknout spolužačky?

Jsou ale i případy, kdy jsou AI technologie zneužité dětmi – buď k šikaně anebo prostě jen jako „klukovina”. Zkrátka si chtějí zkusit, co všechno reálně tyto technologie dokáží.

Přijít na to, jak vytvořit deepfake, je poměrně snadné a pro technicky zdatné děti to není nic těžkého. A tak se zrodila nová vlna kyberšikany. Přišly na to (hlavně ty starší), že explicitní obsah lze použít proti jejich vrstevníkům.

Velká kauza se odehrála na podzim ve Španělsku. Žáci základní školy vytvořili pomocí AI fotky nahých spolužaček (zneužili přitom jejich běžné decentní fotky dívek). V Česku se s podobnými případy setkáváme také, byť v menším měřítku. Jde o individuální případy, o kterých se tolik nemluví.

I když technologie zneužije žák (třebas bez zlého úmyslu), aby si vytvořil explicitní video spolužačky, jde stále o výrobu a držení dětské pornografie. I kdyby materiály nebyly zneužity k vydírání nebo výsměchu,  jde o velice vážnou věc. Dospívající často nevědí, že i takto může dětská pornografie vypadat.

Jak poznat šikanu?

Poznat šikanu může být složité. Někdy začne jako nevinné pošťuchování, a ve chvíli kdy už přeroste v šikanu si děti nemusejí vědět rady. O tom, co už je to šikana, by měla rozhodnout oběť, protože každý máme jiné hranice.

Nejčastěji má kyberšikana formu urážlivých přezdívek, veřejného zostuzení, výhružek, stalkingu a obtěžování.

„Šikanu může být těžké poznat. Dospělí, nejčastěji rodiče nebo učitelé, by měli zavčas reagovat na možné varovné signály. Jako jsou třeba změny chování u dítěte, problémy s nespavostí, bolesti hlavy, břicha nebo výrazné změny nálad. Signálem je nezájem o dříve oblíbené aktivity nebo když dítě přestává využívat sociální sítě,“ vyjmenovává dětská psycholožka Kamila Ryšánková 

Pokud máte dojem, že něco není v pořádku, zkuste si s dětmi promluvit. Dejte najevo, že berete jejich situaci vážně. A dejte jim také čas na to se svěřit.

Jak se zachovat správně, pokud vaše dítě někdo online vydírá?

Vydírání (a někdy i šikana) je za hranou zákona, to si řekněme narovinu. Vaše dítě se v takovém případě stalo obětí, a proto není na místě nikoho obviňovat. Řešení může být složité, oběti se obvykle bojí, aby situace ještě neeskalovala. Mávnout nad šikanou rukou ale také není cesta.

#1. Nejdříve se zaměřte na své dítě. Ujistěte ho o vaší podpoře a domluvte se, jak můžete nejlépe pomoci.

#2. Nasbírejte si o vydírání důkazy. To znamená uložte si snímky obrazovky, obrázky, komentáře, videa.

#3. Obraťte se na vedení školy nebo preventistu, pokud jej škola má. A společně domluvte vhodný postup. Učitelé a pedagogičtí pracovníci by měli vědět, jak šikanu řešit. Bohužel někdy tento článek selhává.

#4. Šikanu můžete zablokovat a nahlásit provozovateli stránek. Můžete se s důkazy obrátit také na Policii ČR.

Pomohly by zákazy? Spíš ne

Někteří doufají, že by mohly pomoci přísnější pravidla a předpisy. Například se mluví o vyšší věkové hranici pro založení účtu na sociálních sítích, nebo přísnější pravidla pro moderování obsahu. Je na místě zmínit, že sociální sítě se snaží proti šikaně bojovat. Prozatím ale bez úspěchu.

Co mohou rodiče dělat?

#1Pochopte

Když jsme vyrůstali my, sociální sítě jsme neměli. Zatímco jsme se my porovnávali s dětmi ze stejného sídliště, ony se srovnávají s těmi nejlepšími z celého světa. Je důležité pochopit, v čem se jejich dospívání liší.

Povídejme si s dětmi
o technologiích...

... protože, kde panuje důvěra, tam je i online bezpečno. Stáhněte si ZDARMA konverzační karty, které vám pomohou otevřít složitá témata.

CHCI KARTIČKY

#2 Vysvětlujte

Dávno se ukázalo, že přísná pravidla ohledně technologií nefungují. Děti si vždycky najdou způsob. Lepší cestou je tedy s nimi mluvit a vysvětlovat si rizika a stinné stránky sociálních médií nebo nesprávné netikety a ubližování ostatním na internetu.

#3 Naslouchejte

Ať už je vaše dítě obětí šikany nebo se na ní podílelo, potřebuje si s někým promluvit. Pokud budeme pro naše někým, komu se mohou svěřit bez odsouzení, můžeme řadu škod vždy napravit.

#4 Ukažte jim jejich hodnotu

Zdravé sebevědomí začíná doma. Pokud ji budou mít, nebudou potřebovat hledat potvrzení jinde nebo si něco dokazovat.

#5 Rozvíjejte e-kompetence

Vaše děti nejsou nikdy příliš malé na to, aby se začaly učit o technologiích. Čím více budou vědět, tím lépe budou připraveny. Musíte být příkladem správného používání internetu a jejich průvodcem.

Nástroje umělé inteligence usnadňují šíření kyberšikany. Někdy začne jen jako hloupý žertík, který nabyde obludných rozměrů. Důležité je podporovat děti, aby mohly o takových problémech otevřeně mluvit. Ukazujme jim také druhou stranu mince, děti, které jsou empatičtější a mají dobře rozvinuté e-kompetence, jsou nejen odolnější, ale také se online chovají k druhým lépe.

„Jak dezinformace, tak hoaxy manipulují s fakty. Cílem dezinformace je přinést jejímu autorovi nějaký zisk, zatímco u hoaxu se může jeho autor bavit, jak jeho zpráva koluje a lidi ji věří. Jejich základ nemusí být zcela vymyšlený, ale v rámci významu může být text upraven nebo k nějaké konkrétní fotce či situaci přiřazen jiný význam. Příkladem může být hoax o číselných kódech na obalu mléka. Popisovaná čísla, včetně chybějícího, mohou na obalu skutečně být, ale v textu hoaxu je jim přikládán úplně jiný význam,“ popisuje rozdíly Josef Džubák, autor webu hoax.cz, který se věnuje ověřování a vysvětlování hoaxů.

Zatím se také zdá, že se nemůžeme v otázce pravdy a lží příliš spoléhat ani na nástroje umělé inteligence, které využívají rozsáhlé jazykové modely. ChatGPT ani další chatboti nám zkrátka nepomohou nepravdivá tvrzení vyvracet. Naopak, jak se ukazuje na různých případech z praxe, mají až neuvěřitelnou schopnost s nepravdami souhlasit a mylné představy ještě více potvrzovat a šířit.

Možná jste už také slyšeli, že chatboti často tzv. halucinují – sami jsou zdrojem vymyšlených odpovědí a odkazů. Nad tím, co nám tvrdí, je tak nutné pečlivě přemýšlet.

Dezinformace otráví příběhy, které máme tak rádi

Kreativní ohýbání pravdy a její překrucování má dnes nejčastěji za cíl vyvolat polarizaci mezi určitými skupinami – za účelem politického nebo osobního zisku s cílem vystrašit či jinak negativně zapůsobit na lidi. Vše se to dnes samozřejmě odehrává hlavně online. Mohli bychom se ptát, zda informace na internetu dnes ještě vůbec proudí volně a bez kontroly či manipulace.

Dezinformace jsou také nástrojem těch zlých – lidí, kteří je využívají k ovládání a změně určitých informací, k překrucování faktů vkládáním falešně datovaných záznamů k obsahu nebo falešných zpráv do internetových diskusí a na sociální sítě. Ovlivnit pak mohou skutečný svět.

Dezinformace jsou součástí i některých forem kyberšikany, což je obzvlášť traumatizující pro děti a dospívající. Vlivem sociálních médií se navíc falešné pomluvy mohou šířit i mimo školu a mít na oběti ještě větší negativní dopad. V neposlední řadě jsou lživé a manipulativní informace nástrojem k ovlivňování obyvatel během voleb.

Zdroje dezinformací

Falešné zprávy a informace se mohou šířit různými způsoby. Jak naznačují výše uvedené příklady, jedním z hlavních zdrojů je internet, a to díky fórům a sociálním médiím, kde může kdokoli, ať už běžný člověk, nebo bot, sdílet cokoli.

Boti, kteří šíří dezinformace, se v posledních letech skutečně stali předmětem zájmu. Až 47 % internetového provozu lze údajně připsat botům, přičemž jejich podíl se meziročně zvyšuje. Jen v případě sociálních médií představují obrovské číslo – podle studie Washingtonské univerzity v St. Louis je pravděpodobnější, že na Twitteru (nyní X) narazíte dnes spíš na bota než na skutečného uživatele.

Dezinformace bychom mohli hledat kolem pandemie Covidu-19 nebo války na Ukrajině. Příkladem ale může být i jedna 10 let stará nepravdivá zpráva, podle které má maso ve fast foodech typu McDonald´s obsahovat i lidské maso. Podle webu Manipulátoři.cz vznikla tato zpráva jako satira, ale text zcela vážně stále sdílí stovky lidí.

Kde na dezinformace narazíme nejčastěji?

Falešné informace se mohou šířit mnoha formami a na mnoha místech:

Znepokojivou formou šíření dezinformací je také využívání zfalšovaných obrázků, videí nebo audio nahrávek, tzv. deepfakes. Zatímco obrazové deepfakes lze ještě při podrobnější kontrole odhalit, „ukradený hlas“ ve falešné nahrávce může být při zneužití v různých podvodech již opravdu nebezpečný.

Jak si s dezinformacemi poradit

Nejlepší metodou, jak čelit vlivu falešných zpráv, je přemýšlet o tom, co vidíme, slyšíme a čteme na internetu. A i když se řada z nás kritické myšlení nemusela nikdy učit, je dobré s tím začít už dnes. O této dovednosti se ostatně hovoří v souvislosti s nutnou úpravou předmětů ve školních osnovách.

Jak ale přesně rozeznat skutečnou zprávu od smyšlené?

Nejprve se zastavte a zamyslete se nad informacemi, na které narazíte. Slepě věřit tomu, co říká lékař o účincích vakcíny nebo léčby na internetu jen proto, že má na videu bílý plášť, je nesprávné. Na lékaře si může na internetu hrát totiž kdokoli. U senzačních zpráv je důležité si uvědomit, jaký by to byl vlastně „zázrak“, kdyby se například opravdu narodilo tříoké dítě.

Za druhé – pečlivě zkoumejte a ověřujte vše, na co narazíte, i když to zní jako ztráta času. Právě rychlost našeho čtení a procházení příspěvků na sociálních sítích je u dezinformací a deepfakes veličina, která jim velmi nahrává. Sociální média jsou často využívána k šíření podvrhů a hoaxů, jako jsou vymyšlené armádní povolávací rozkazy, označování výsledků voleb za zfalšované, přetváření filmových scén za skutečné události, tvrzení, že všechny vakcíny způsobují smrt a tak dále. Nejlepším způsobem, jak tomu čelit, je kontrolovat objektivní zpravodajské weby a sledovat stránky, které hoaxy zkoumají. V Česku jsou to například weby Manipulátoři.cz nebo Ověřovna Českého rozhlasu.

Zatřetí, každý údaj si srovnejte v perspektivě. Přečtěte si víc článků z oficiálních zpravodajských webů a vytvořte si vlastní názor. Díky různým pohledům na věc si člověk může vytvořit vlastní postoj ke kritickým tématům.

Na internetu dnes více než kde jinde platí, abychom zachovali klid a snažili se zbytečně nenechat vyprovokovat jasně zaujatým názorem druhého člověka (nebo bota). Internetoví trollové se vyžívají v provokacích. Neměli bychom je v jejich činnosti rozhodně podporovat tím, že jim, jak se říká, skočíme na lep.