Jak vypadá šikana v online hrách?

Šikana v online hrách je specifický druh kyberšikany, který se odehrává uvnitř herní platformy. Obvyklé projevy zahrnují urážky, výhružky, vylučování z herních týmů, pokusy získat osobní nebo přihlašovací údaje, kradení účtů nebo i grooming a vydírání.

Verbální útoky se často schovávají za „herní kulturu“, ale pokud malý gamer neustále poslouchá, že je „noob“ (česky „zelenáč“), „lůzr“ nebo prostě a jednoduše neschopný, může se toto soutěživé škádlení snadno proměnit v obyčejné ponižování a osobní útoky zahrnující urážlivé přezdívky.

Kyberšikanátoři se také obvykle snaží konverzaci přesunout například na Discord nebo WhatsApp. Když je totiž roztroušená po různých platformách s rozdílnými možnostmi moderace obsahu, chování se jim hůř dokazuje a tím pádem jim snadněji prochází.

A protože děti často hrají s kamarády nebo spolužáky, nezřídka se stává, že kyberšikana v online hrách dosáhne až za obrazovku.

Jak se z kyberšikany stane šikana ve škole?

Rozšířenost online herních platforem znamená, že se chlapci i děvčata ve škole často baví o proběhlých soubojích a porovnávají si výkony nebo itemy, které si ve hře zakoupili.

„Společné hraní může posilovat vztahy mezi spolužáky, ale zároveň vytvářet prostor pro větší rivalitu, posměch nebo vylučování těch, kteří ve hře nejsou tak úspěšní, nemají tolik časového prostoru k hraní nebo si nemohou dovolit placený obsah,“ vysvětluje dětská psycholožka Kamila Ryšánková.

„Vztahy vytvářené v online hrách se často promítají do reálných sociálních vztahů ve třídě. Konflikty, které vzniknou během hry, se mohou přenést do osobního kontaktu ve škole a stát se podnětem k posměškům, pomluvám nebo jiným formám šikany.

Zároveň se ukazuje, že způsob, jakým se kyberšikana projevuje, se může lišit mezi chlapeckými a dívčími kolektivy. U chlapců bývá častěji spojena s přímým soupeřením, urážkami během hraní nebo zpochybňováním herních schopností.

U dívek se naopak může více projevovat v podobě sociálního vylučování nebo pomluv. Online prostředí tak může zesilovat již existující dynamiku vztahů mezi dětmi a ovlivňovat atmosféru ve školním kolektivu.“

Jak poznat kyberšikanu v počítačových hrách?

Děti se se svým trápením často nesvěřují a poznat šikanu či kyberšikanu zpovzdálí není tak snadné, jak se možná zdá. Při kterých varovných signálech zbystřit?

• Jak se dítě chová po skončení hry? Je napjaté, rozrušené nebo naopak netypicky tiché?
• Ztratilo zájem o hru, kterou si dříve užívalo, a/nebo o ní náhle nechce mluvit?
• Schovává obrazovku, když nečekaně vejdete do místnosti, a hraje jen se sluchátky?

Jak řešit kyberšikanu?

Pokud jste si jistí, že je vaše dítě šikanované, je důležité hlavně zůstat v klidu. Ujistěte potomka, že situace není jeho/její vina, a že udělal/a správně, když se svěřil/a. Pak postupujte podle následujících kroků:

1. Požádejte dítě, aby vám popsalo, co přesně se stalo.
2. Uložte si snímky i nahrávky obrazovky a historii chatu.
3. Nahlaste agresora relevantním platformám.
4. Pokud se kyberšikana týká spolužáků nebo osob ze školního prostředí, informujte třídního učitele, školního metodika prevence nebo vedení školy.

Jak můžou rodiče děti před šikanou nejen v online hrách chránit?

I tady platí, že nejlepší obranou je prevence. Nejjednodušším řešením je úplný zákaz hraní, ale ten je jen málokdy efektivní. „Pokud rodiče hry zcela zakážou nebo výrazně omezí, dítě může začít své online aktivity skrývat nebo se méně svěřovat s tím, co na internetu zažívá,“ upozorňuje Kamila Ryšánková.

„Zároveň může dojít k tomu, že se dítě cítí vyřazené z kolektivu vrstevníků, protože online hry často slouží jako prostor pro společnou komunikaci a sdílení zážitků. Tím se může zvýšit pocit izolace a dítě může být zranitelnější vůči posměchu nebo vyloučení ze skupiny. Účinnější než úplný zákaz bývá otevřená komunikace a společné nastavení pravidel pro používání her a internetu.“

RODINNÁ DIGI-DOHODA

Nastavte si doma pravidla pro používání technologií, která budou vyhovovat všem.

STÁHNOUT DOHODU

„Důležité je i podporovat sebedůvěru a sebehodnotu dítěte. Děti se v kolektivu často navzájem porovnávají a mohou být terčem posměchu například kvůli tomu, že nehrají určitou populární hru nebo v ní nejsou dostatečně úspěšné,“ dodává Kamila Ryšánková. „Posilování zdravého sebevědomí a pocitu vlastní hodnoty pomáhá dítěti nenechat se snadno ovlivnit negativními komentáři a lépe se bránit případnému posměchu či tlaku vrstevníků.“

8 kroků pro ochranu malých gamerů

Jak tedy můžeme dětem pomoct čerpat výhody hraní počítačových her bezpečně bez toho, abychom jim neustále „funěli za krk“?

1. Vyberte věkově vhodnou online hru. Pro nejmenší gamery jsou ideální hry bez veřejného chatu nebo takové, které umožňují moderovat, kdo se chatu účastní.
2. Udělejte z gamingu každodenní téma. Ptejte se dětí, s kým hrají, jak si hru užili i zda se stalo něco, co jim přišlo nefér nebo je rozčílilo.
3. Nastavte pravidla soukromí. Vysvětlete dětem, proč nemají nikdy sdílet svou adresu, školu, současnou polohu a hesla.
4. Opakujte, že spoluhráči jsou často cizinci. Děti by měly být hodně opatrné při sdílení celého jména, fotek a videí.
5. Motivujte děti přebírat iniciativu. Naučte je, jak ztišit chat, zablokovat hráče a nahlásit nevhodné chování. To jim pomůže správně reagovat na urážky a projevy nenávisti na internetu.
6. Ukažte jim, jak pořizovat důkazy. Vysvětlete jim, proč je v případě nevhodného chování dobré mít snímky nebo nahrávky obrazovky a uloženou historii chatu.
7. Pomozte dětem najít ideální herní prostředí. Hraní s kamarády, sourozenci nebo v moderovaných komunitách dramaticky snižuje riziko šikany. Zároveň naučte děti, že pokud se jim někde už nelíbí, můžou prostě skončit.
8. Opatřete zařízení svých dětí dodatečnou vrstvou ochrany. Komplexní bezpečnostní řešení s funkcí rodičovské kontroly jim např. zabrání klikat na phishingové odkazy v chatech.

Shrnutí:

Nejefektivnější ochrana proti kyberšikaně v online hrách je kombinace pravidelných diskuzí o hrách a dění v nich, jasného nastavení, co děti nesmí sdílet a proč, a základních pravidel internetové bezpečnosti včetně silných hesel a vícefaktorového ověření.

Pro případy, kdy se kyberšikana přesune do offline světa, je důležité v dětech dopředu vypěstovat jistotu, že se vám můžou kdykoliv s čímkoliv svěřit. Bezpečné hraní počítačových her by nemělo být o vyhýbání se světům fantazie, ale o vytváření bezpečného prostoru, ve kterém si je děti můžou užít. Online i offline.

Mohlo by vás zajímat:
🎮 Jak se pozná kyberšikana a dá se proti ní bránit?
🎮 Jak reagovat na online hate a kyberšikanu?
🎮 Online hry: 6 tipů, jak je mohou děti hrát bezpečně

Mýty vs. realita

#1 Je to jenom online, ne „doopravdy“

Online prostředí mění jen formu, ne podstatu šikany. K té se děti můžou uchýlit z různých důvodů – kvůli tlaku vrstevníků, nízkému sebevědomí, touze po pozornosti nebo problémům v rodině.

Digitální platformy a sociální sítě umožňují šikanovat druhé mnohem intenzivněji, ale byla by chyba myslet si, že se to děje jen „v síti“. Šikanující své oběti často trápí i v reálném životě. Před kyberšikanou se tak nedá uniknout, ani se schovat doma.

#2 Vždyť jsou to jen děti

Zlehčovat šikanu jako běžnou „klukovinu“ znamená ji podceňovat. Šikana totiž může mít vážný dlouhodobý dopad na sociální a emoční vývoj oběti. A nejde tady jen o děti. S některými druhy kyberšikany – např. trollingem, doxingem, zveřejňováním intimních materiálů ze msty nebo stalkingem – se potýkají i dospělí.

#3 Nevšímej si jich a oni přestanou sami

Tato strategie téměř nikdy nefunguje. Ignorování situace totiž může vést agresora k domněnce, že jeho jednání nemá žádný reálný dopad, následkem čehož takříkajíc „přitvrdí“. Stejně tak není pravda, že nahlášení šikany celou situaci jenom zhorší.

#4 Moje dítě by mi o tom řeklo

Pokud s vámi vaše dítě řeší všechno otevřeně, máte velké štěstí. Ne vždycky to tak ale funguje. Děti si během dospívání procházejí různými fázemi, které ovlivňují jejich psychologický a emoční vztah k rodičům, a tím i jejich ochotu se svěřovat.

Za kyberšikanu se zároveň můžou stydět, bát se reakce – naší i agresora – nebo jednoduše podceňovat závažnost toho, co se jim děje. Taky ale můžou mít strach, že když se svěří, zabavíme jim mobil, počítač nebo tablet.

#5 Žádný internet, žádný problém

Moderní technologie sice kyberšikanu umožňují, ale nejsou jejím jediným a hlavním původcem. Jádrem problému totiž nejsou sociální sítě, ale šikana jako taková. A ta většinou nezmizí, ani když dětem zabavíme telefon. Pokud totiž vaše dítě trápí například spolužák, může se odepřením online přístupu z šikany na internetu velmi snadno stát šikana ve škole.

#6 Odhalit agresory je téměř nemožné

Ačkoliv je pravda, že někdy se za internetovou anonymitu schovávají neznámí tyrani, většina agresorů zná své oběti osobně. Obvykle se jedná například o spolužáky, bývalé přátele nebo expartnery. Sociální sítě a další platformy navíc dokážou identifikovat uživatele, kteří prokazatelně porušili podmínky služby, a tím napomoct odhalení agresorů.

#7 Kyberšikana jde snadno poznat

Kyberšikana je nejzákeřnější v tom, že probíhá především ve virtuálním prostředí. To znamená, že na svých obětech nezanechává žádné fyzické stopy. Je tedy důležité naučit se lépe rozpoznávat varovné signály psychického strádání, jako jsou náhlé změny v chování, výkyvy nálady nebo zhoršení školních výsledků. Pokud si něčeho takového všimnete, je na místě začít se jemně vyptávat.

#8 Šikanátoři jsou vyvrhelové

Skutečná identita agresorů jejich okolí většinou hodně překvapí. Proč? Protože lidé často online říkají a dělají věci, na které by v reálném světě nikdy ani nepomysleli. Tomuto principu se říká disinhibiční efekt.

Také je důležité zmínit, že i agresoři sami často bývají šikanovaní nebo zneužívaní. Ačkoliv je tedy snadné vykreslit je jako „záporáky“, skutečnost může být trochu komplikovanější.

#9 Kyberšikana vede k sebevraždám

Oficiální údaje z USA uvádějí, že 14,9 % dospívajících zažilo kyberšikanu a 13,6 % dospívajících se pokusilo o sebevraždu. Tyto údaje spolu ale nemusejí souviset. Důvodů k ukončení vlastního života je často několik a kyberšikana může, ale nemusí být jedním z nich. V každém případě ji ale není radno podceňovat.

#10 Za kyberšikanu můžou sociální sítě

Když dojde na kyberšikanu, obvykle je naším prvním instinktem svalit vinu na sociální sítě a komunikační platformy. Ty jsou sice ze zákona povinné neetické chování potírat, ale kyberšikanu není vždy snadné odhalit. I když se algoritmy lepší, kontext, slang a jemné jazykové nuance jim stále ztěžují detekci. Proto je nutné s dětmi o úskalích sociálních médií hlavně otevřeně mluvit.

Žádný rodič nechce, aby se jeho dítě potýkalo s kyberšikanou. Úplně ho izolovat od digitálního světa ale může napáchat víc škody než užitku. Řešení tedy zůstává jediné – být na pozoru a otevřenou diskuzí zajistit, že budou na pozoru i děti samotné.

Poslechněte si shrnutí Katky, jak na takové jednání online reagovat. Video je v angličtině s českými titulky.

Musíme přijmout fakt, že na internetu se šíří nenávist a kyberšikana. Proč se to děje tak snadno? Lidé se na internetu chovají jinak a častěji zapojují do šíření nenávisti na internetu než v reálném životě. Mají tendenci jednat impulzivně a podléhají disinhibičnímu efektu. Když sedíme za monitorem máme jistý pocit anonymity, nevidíme člověka, kterého kritizujeme a tak nevidíme ani jeho reakci.

Internetový hejt, který nemá charakter nenávistných projevů, jako jsou rasové urážky, se někdy označuje také jako flame nebo roast. V obou případech je komunikace provokativní nebo urážlivá, ale ne nutně nenávistná.

• Flame: Jedná se o vášnivou, často agresivní výměnu názorů, která zahrnuje urážky a osobní útoky. Cílem je vyvolat silnou emocionální reakci u druhé strany.
• Roast: Tento termín se používá pro humorné, často sarkastické kritiky nebo urážky, které jsou obvykle míněny jako zábava. V kontextu internetu to může být přátelské škádlení mezi známými nebo součástí širší komunity.

Jak se definuje nenávistný projev?

Nenávistné projevy definuje International Network Against Cyber Hate jako:

• úmyslné nebo neúmyslné veřejné diskriminační a/nebo hanlivé výroky.
• úmyslné podněcování k nenávisti a/nebo násilí a/nebo segregaci na základě skutečné nebo domnělé rasy, etnického původu, jazyka, národnosti, barvy pleti, náboženského přesvědčení nebo jeho absence, pohlaví, genderové identity, pohlaví, sexuální orientace, politického přesvědčení, sociálního postavení, narození, věku, duševního nebo fyzického zdraví, postižení, nemoci.

Kyberšikanu definuje UNICEF jako:

• šikanu pomocí digitálních technologií, včetně sociálních médií, chatů či herních platforem.
• opakované chování, jehož cílem je vyděsit, rozzlobit nebo zahanbit ty, na které je zaměřeno.
• ve srovnání s nenávistnými projevy nemusí v případě kyberšikany šikanující osoba svou oběť diskriminovat na základě identity. Proto ne každá kyberšikana je považována za kybernenávist.

Jak reagovat na nenávist offline?

Obecně je nejdůležitější, aby oběť nebyla sama. Někdy stačí oběť povzbudit, podpořit ji, aby se obrátila na rodiče nebo třeba linku důvěry.

„Je dobré konflikt nevyhrocovat, ale zároveň není lepší zůstat pasivní,“ říká dětská psycholožka Jarmila Tomková. „Vaše děti by měly vědět, jak zasáhnout, pomoci zchladit rozhovor a ukončit ho s faktem. Hater nepřipustí, že by ten druhý mohl mít pravdu, nepřijme názor druhého,“ vysvětluje Tomková. Někdy se i svědci cítí ohroženi a přidají se na stranu toho silnějšího – obvykle násilníka.

Pokud jsou vaše děti svědky nenávistných projevů, mohou svůj nesouhlas s nenávistí vyjádřit například tím, že společně s obětí opustí místnost. Ve škole mohou incident nejprve nahlásit vedení školy. Škola je povinna bojovat proti šikaně a nenávisti a zajistit bezpečnost dětí.

Když jsou děti svědky nenávistných projevů online? Nahlaste komentáře

Pokud je vaše dítě svědkem kybernetické nenávisti, nemělo by daný příspěvek sdílet, lajkovat ani komentovat. Tyto reakce pouze napomáhají rychlejšímu šíření nenávisti.

Pokud se rozhodnou reagovat, měly by použít alternativní narativ. Stejně jako v reálném životě – poraďte jim, aby se snažily konverzaci ukončit nějakým faktem. Vždy by ale měly reagovat, jen pokud pro ně samotné je to bezpečné, aby sebe nevystavily šikaně.

Sociální sítě umožňují nevhodné chování nahlásit administrátorům. Čím více hlášení admini obdrží, tím je pravděpodobnější, že se incidentem budou zabývat. Vaše dítě může také hatera zablokovat. Toto hlášení je anonymní.

Když je dítě obětí nenávisti? Podpořte je

Pokuste se zahájit otevřenou diskusi a vyslechnout své dítě. Možná se stalo obětí urážek, bodyshamingu (posměškům kvůli vzhled) nebo jiné formy kybernetické šikany. Snažte se pochopit jeho pocity. Projevte zájem a berte situaci vážně.

Jako dospělí musíme incident vyřešit a vytvořit bezpečné prostředí a zároveň děti psychicky podpořit. Vysvětlete, proč nenávistné projevy a hejt nepatří do férových rozhovorů. Pokud je dítě obětí nenávistných projevů můžete situaci nahlásit Policii, škole a zvážit další právní kroky.

Na internetu jsou lidé také méně pozorní při čtení zpráv. Vše je rychlé a plné informací a komentářů. Než začnete své děti učit zacházet s kybernetickou nenávistí, vysvětlete jim specifika online prostředí.

Pokud se vaše děti nebo jejich přátelé setkají online s nějakou nepříjemnou situací, může pomoci, dát si na čas pauzu od sociálních sítí nebo fór, kde se hejt a šikany projevovaly. Sepsali jsme pro vás tipy, jak se poté na sítě bezpečně vrátit.

Šikanované děti jsou navíc krutému jednání vystavené pořád. Obětí kyberšikany může být kdokoli, i velmi úspěšné a šikovné dítě. Podle dat z roku 2020 mezinárodní výzkumné platformy EU Kids Online se s kyberšikanou setkala čtvrtina dětí.

S kybernetickou šikanou se můžete setkat v online hrách, na sociálních sítích, komunikačních platformách nebo v chatovacích aplikacích . Někdy může probíhat pod anonymními nebo falešnými profily, což jen komplikuje hledání primárního agresora a zastavení šikany.

Jak se pozná kyberšikana?

Velmi často se kyberšikana doplňuje s klasickou formou šikany. V obou případech je typické, že oběť se o šikanování bojí nebo stydí mluvit, neumí se účinně bránit a na oběť má závažnější dopady .

Často se setkáváme se tím, že kyberšikana prostřednictvím komunikačních technologií a internetu je horší, než ve fyzickém světě. Roli zde hraje tzv. disinhibiční efekt. To znamená, že útočník nevidí svou oběť a nevnímá, jak jí ubližuje. Zkrátka, online jsme všichni příkřejší, než když s druhým mluvíme osobně. Falešný pocit anonymity také zrovna nepomáhá.

Druhy kyberšikany

Typické projevy kyberšikany se od fyzické šikany liší. Setkat se můžete s níže uvedenými formami ubližování.

Co dělat, pokud jste se stali svědky kyberšikany?

Každý z nás se může někdy stát svědkem kyberšikany. Pokud si vaše dítě myslí, že někdo z jeho kamarádů je obětí šikany v kyberprostoru, je důležité situaci neignorovat. Děti podpořte, aby se svěřily dospělé osobě, mohou se také obrátit na školního psychologa či preventistu nebo na Policii ČR. V některých případech totiž může šikana přerůst i v trestný čin.

Nejdříve vždy pomozte oběti šikany svěřit se a potom hledejte řešení situace. Pomoci si mohou i děti navzájem. Tady je několik tipů, odkud začít:

• Vysvětlete šikanovanému, že si kyberšikanu nezaslouží a nemůže za ni.
• Ujistěte se, že oběť ví, kde může vyhledat pomoc.
• Nabídněte poškozené/mu, aby se svěřil učiteli, rodičům nebo jinému dospělému.
• Uložte si snímky obrazovky a kopie zpráv, abyste měli důkazy.
• Veškeré obtěžování nahlaste – využijte funkce, které daná platforma (např. sociální síť) nabízí.
• Pomozte oběti smazat takové příspěvky a zablokovat agresory na sociálních sítích.
• Anonymně můžete nahlásit šikanu na webu projektu NenechToBýt.cz

S verbální agresí se mohou děti setkat na profilech cizích lidí. Anonymita profilů dodává některým diskutujícím „odvahu“ ostatním nadávat nebo je ponižovat. Ani toto nemusíte tolerovat. Nevhodné a hrubé komentáře porušují pravidla platforem. Můžete je nebo jejich autory blokovat a vytvářet tak bezpečnější prostředí pro všechny.

Pokud se děti cítí samy v bezpečí, mohou se v kolektivu proti útočníkovi vymezit. Případně mohou požádat své kamarády, aby se oběti zastali všichni společně. Snažme se v dětech budovat empatii a podporovat je, aby se chovali k sobě navzájem i online laskavě. Proti šikaně můžete bojovat také rozvíjením tzv. e-kompetencí.

Podle odborníků obětem kybernetické šikany pomáhá na nějaký čas se z virtuálního světa stáhnout a smazat si profily. Přečtěte si doporučení dětské psycholožky, jak se poté na sociální sítě vrátit a cítit se na nich opět bezpečně.

Kyberšikana nebo nenávistné komentáře jsou bohužel obrovským neduhem sociálních sítí. Vinu nese mimo jiné disinhibiční efekt – to znamená, že anonymita internetu v mnohých uživatelích potlačuje empatii. A tak píší to, co by do očí nikdy neřekli.

Většinou dětem doporučujeme takové nevhodné chování nahlásit administrátorům sítě. A poté si dát na nějaký čas digitální detox a dočasně své účty zamknout, aplikace odinstalovat. Před kyberšikanou totiž není možné se jakkoli jinak skrýt.

Digitální detox, ale nutně naráží na to, že má šikanované dítě pocit, že o „něco“ přichází. Dnešní dospívající totiž vše z fyzického světa prožívají i online a naopak.

„U dětí, které prošly kyberšikanou, může docházet k prožívání protichůdných emocí. Na jedné straně chtějí být součástí své sociální skupiny, vědět, co spolužáci píšou do společného chatu nebo co kdo dělá o prázdninách. Ale na straně druhé cítí někdy úzkost, strach nebo nejistotu, protože právě na těchto platformách kyberšikana probíhala. Proto se u těchto dětí objevují frustrace, úzkost a stres. Internet a s ním sociální sítě jsou pro část dětí neodmyslitelnou součástí života, proto je tento střet staví do nepříjemné situace,“ vysvětluje psycholožka Kamila Ryšánková.

Když se děti na sítě vrací prožívají strach, že se možná bude situace opakovat, že si je agresor zase najde a ony budou muset znovu šikanu prožívat. Tohle riziko tu vždycky bude, ale dá se dost výrazně omezit.

Psycholožka radí nejdříve si připravit bezpečný prostor: „Návrat na internet po zkušenosti s kyberšikanou je zpravidla velmi těžký. Nejjednodušší je začít tím, co  dítě baví. Může k tomu u sebe mít někoho z kamarádů nebo rodiče. Děti se cítí lépe, když si zabezpečí účty na sociálních sítích – přepnou účet z veřejného na soukromý, ztlumí nebo zablokují profily, u kterých mají obavu, co by o nich mohli jiní uživatelé zveřejnit a za pomoci někoho blízkého takto profily vyčistí a pokusí si je udělat zase uživatelsky přívětivější.“

Pokud dítě prožívá intenzivní obavy a kyberšikanu jste neřešili s odborníkem, tak se dítě může obrátit na školního psychologa. Ve školách, kde není psycholog, tak se lze obracet na výchovného poradce. Jestli vaše dítě k nikomu ve škole necítí důvěru, je vhodné se porozhlédnout po dětském psychologovi nebo psychoterapeutovi, který působí v okolí. Děti se mohou obracet na Linku bezpečí, která funguje po telefonu nonstop.

#1. krok: Na sociálních sítích si přátele vybírejte

Prvním krokem, pokud si vaše děti po nějaké době znovu otvírají účty na sociálních sítích, je obklopit se lidmi, se kterými se cítí dobře a znají je. Pokud jim v přátelích zbyly nějací agresoři nebo posměváčci, vymažte je.

Jednoznačně doporučujeme nechat profil soukromý a přísně schvalovat, kdo jej může sledovat. Pro začátek by si děti měly přidávat jen své skutečné kamarády z fyzického světa. Aby bylo jasno: Když říkáme skutečné kamarády, nemyslíme tím na jejich existenci. Máme na mysli takové, kteří se k sobě navzájem chovají laskavě, dokáží se podpořit, kterým se dá svěřit. Mnohdy je lákavé přidávat si co nejvíce sledujících, ale tím si je také pouštíte do soukromí.

„Mít hodně virtuálních přátel je pochopitelně pro děti lákavé, dostávají pocit, že jsou oblíbené, protože čím více sledujících, tím lépe. Obzvlášť dospívající mají intenzivní potřebu být přijatý svým okolím a někam patřit, což online přátele mohou splnit. Děti se často srovnávají s ostatními na základě profilů na sociálních sítích. Je pro ně velmi náročné se od počtu sledujících a přátel na sítích oprostit, proto je důležité u nich podporovat reálné kamarádské vztahy a aktivity. Můžeme s nimi mluvit o rozdílech mezi kvalitou a kvantitou sledujících a samozřejmě dítě podpořit,“ popisuje Kamila Ryšánková.

Na sociálních sítích se obklopujte lidmi, kteří vás inspirují, ne těmi, kteří vás stráží na kolena.

#2. krok: nejdřív se jen dívejte

Ideální je vracet se do víru sociálních sítí pomalu. Navrhněte dětem, aby nejdříve prošly, co v účtu sledovaly a promazaly to, co jim už nepřináší radost. Začít mohou jen pasivním sledováním, bez komentování nebo aktivního sdílení. Je to trochu jako plavání, také se hned nepouštíte do hloubky.

„Na děti je mezi vrstevníky obvykle vyvíjen tlak, aby hned na sítích sdílely obsah. Někdy mezi sebou i prohazují různé narážky na to s tím, že ten, kdo nesdílí jako by nebyl. Tím, že se jejich online a offline život prolíná, tak je pro ně zpravidla náročné se s tímto tlakem srovnat,“ říká o tlaku Kamila Ryšánková.

#3. krok: Vytvořte si na profilu oázu klidu

Pokud je vaše dítě zvyklé přidávat obsah, není nutné přestávat. Důležité je dodržet pravidlo číslo 1, aby takový obsah viděli jen jemu blízcí lidé.

Doporučili bychom spíše tvořit klidnější obsah, který ale nebude příliš osobní. Tedy spíše zobrazovat okolnosti prožitku než své emoce. Řekněme, že jste na dovolené: Vhodnější bude příspěvek se šumějícím mořem než  reelsko ze společné degustační večeře.

Z profilu se tak stává jakýsi vlastní meditační deník. Ale na druhou stranu nejdou takové záběry zneužít případnými agresory. Jak byste se chtěli vysmívat oceánu?

„Ke sledování pocitů lze zkoušet techniky z mindfulness neboli všímavosti, během kterých se dítě soustředí na svůj dech, tělo, napětí v těle a tak dále. Některým dospívajícím vyhovují jednoduché aplikace na sledování nálad jako třeba Reflectly. Typickou technikou je vedení si sešitu nebo deníku, do kterého si dítě každý den zapisuje, jak se cítí, co se děje v těle a jaké myšlenky mu běží hlavou. Pro někoho může být soustředění se na své tělo a co se v něm děje náročné, a proto je pro ně výhodnější, když je těmito technikami provede psycholog,“ radí Kamila Ryšánková.

#4. krok: nebuďte k šikaně lhostejní

Pomozte dětem jasně si nastavit hranice toho, co už nejsou ochotni tolerovat. Bude asi potřeba, abyste jim pomohli podpořit sebevědomí. Musejí sami totiž věřit, že se k nim nikdo nesmí ani online chovat bez respektu. A není vůbec důležité, kolik mají kapesné, zda mají nadváhu nebo propadají z matiky.

Pokud vaše dítě zaznamená, další náznaky vulgarit, urážek nebo jiného nevhodného chování, je na místě takového uživatele ohlásit a zablokovat dle pravidel dané sociální sítě.

Naučte se vyvážit online a offline

Je důležité naučit se pečovat o svoje duševní zdraví preventivně. Dbejte na to, abyste se pravidelně věnovali také offline aktivitám. Obzvláště to platí, pokud se vaši teenageři začnou cítit trochu pod psa.

První co můžete zkusit, pokud přijde „blbá nálada“ je zaměřit se na nějakou všímavou aktivitu.

Jak vypadá všímavá aktivita?

Vyberete si jednu běžnou činnost (například česání) a soustřeďte se jen na ni. Na každý pohyb, který děláte, co cítíte, co vidíte, jak vám u toho je. A takto vědomě opakujte stejnou činnost každý den.

Při návratu na sítě nezapomínejte na obecné principy, jak se pohybovat online:

• Vyhněte se nadměrnému sdílení.
• Neklikejte na každý odkaz. Pokud obdržíte zprávu nebo příspěvek s odkazem, buďte opatrní a neklikejte na něj, pokud nevíte, odkud pochází. Mnohé odkazy mohou vést na škodlivé weby nebo obsahovat viry.
• Stanovte si limity pro čas online. Dohodněte se na denním limitu pro čas strávený na sociálních sítích. To pomůže udržet rovnováhu mezi online a offline aktivitami a zajistí, že čas na internetu bude využit smysluplně.
• Udržujte doma otevřenou atmosféru a mluvte nejen o tom, co bylo ve škole, ale také o tom, co bylo online. Angažovaní rodiče sice nezastaví všechno, ale dokáží pomoci dětem mnohem lépe se s problémy poprat.

Problém není v technologii

Online mohou být obklopené jen dokonalými profily celebrit a vrstevníků. Pro teenagery může být náročné ustát si, že „tak dobrý já nejsem“. My rodiče jsme také vzhlíželi ke svým idolům. Nebyli jsme jim vystaveni neustále, ale jen když jsme si koupili nové vydání Bravíčka.  Kdysi dávno možná naše praprarodiče takto vzhlíželi k románovým postavám.

Rozdíl není ve vlivech, které snižují dětské sebevědomí, je spíše v intenzitě. Kvůli technologiím se jim jen hůře vyhýbá.

Zdravé sebevědomí se tvoří z online i offline prožitků. My dospělí máme tendenci stále chápat online a offline jako dva oddělené světy, ale dnešní děti toto rozdělení nevnímají.

Když se ze srdíček stane droga

Sociální sítě poskytují takřka okamžitou zpětnou vazbu (v podobě srdíček a lajků). Digitální identita je pro dospívající neodmyslitelně spjatá s jimi samými. Mnohdy mají tendenci kontrolovat reakce až impulzivně a podle počtu srdíček posuzovat svoji hodnotu jako lidské bytosti.

Nám dospělým se to může zdát absurdní, ale i my odvozujeme své hodnocení sebe sama od toho, jak nás hodnotí okolí. Jenomže dospělí používají komplexní zpětnou vazbu od lidí, se kterými mají vztah a dobře se znají, nikoli od anonymních uživatelů a lajků.

„Srdíčka a „lajky“ na sociálních sítích dávají našemu mozku dávku dopaminu, který tak stimuluje dráhy odměny. Jakmile se dopaminová dráha aktivuje, tak se začnou vylučovat tzv. endorfiny neboli hormony štěstí. Díky nim se při pozitivní zpětné vazbě na sociálních sítích cítíme šťastní a spokojení. Stejné dráhy se aktivují i v případě látkových závislostí jako je například alkohol, kokain, nikotin a další,“ vysvětluje vznik závislosti na dopaminu Kamila Ryšánková.

„Online anonymita tomu všemu přidává pocit bezpečí a sounáležitosti, pokud si na sociálních sítích najdeme svoji komunitu. Dopaminové dráhy se taky aktivují vyhledáváním něčeho nového, je to zjednodušeně řečeno hluboce „zakódované“ v našem mozku. A právě na sociálních sítích je denně něco nového, když k tomu navíc započítáme nespočet příchozích notifikací z různých mobilních aplikací, působení reklamy a designu, tak je velmi těžké tomu všemu odolat,“ dodává.

Největší riziko v závislosti na sociálních sítích je v tom, že jsou zpravidla zdarma a kdykoliv, komukoliv a odkudkoliv dostupné.

Inspirace vs. toxicita sociálních sítí

Automaticky neplatí rovnice: čím více lajků=tím vyšší sebevědomí. Jde spíše o to, jak danou síť dítě používá.

Obsah může být neupřímný. Mnoho tvůrců obsahu lpí na dokonalosti. Nastavují tak nedosažitelné standardy krásy, podmiňují úspěch a štěstí absurdními metami. Obyčejné dítě se tak může cítit méněcenně, protože nelítáte pravidelně na Bali a trápí ho akné.

Děti musejí chápat, že posty na sociálních sítích jsou upravené a prezentují jen jednu stránku života.

Sociální sítě mají i řadu pozitiv. Jsou skvělé k udržování přátelství, prohlubování vztahů s lidmi, které znáte. Mohou být vynikajícím zdrojem motivace a informací nebo kreativních nápadů.  Mezi inspirací a toxickým porovnáváním je tenká hranice a každý teenager se musí naučit tuto hranici najít, roli ovšem hraje i momentální nálada.

Důležité je cítit se na sociální síti dobře.

Vliv na psychiku má i to, jak dlouho každý den dospívající sítě používá. Nadužívání sebevědomí spíše sníží a může vést až psychickým potížím. Proto je na místě nastavit si hranice a hlídat si to, zda se stále na sociální síti cítím dobře. Různé zdroje u dětí uvádí jako  vhodný čas 30 minut až hodinu denně.

„Důležitější než o to, kolik minut dítě přesně na sítích tráví, je kvalita času a to, co tam dělá. Srovnává se s někým? Sleduje nevhodný obsah? Nebo si volá a píše s přáteli? Narušuje mu čas na sítích běžné denní činnosti – nevěnuje se činnostem, které ho dříve bavily, vynechává kroužky, nezapojuje se doma, má nedostatek pohybu, zapomíná na kamarády, zhoršuje se ve škole?,“ říká Ryšánková.

Jak zvládat kritiku a hejt?

Kritiku si obvykle bereme víc k srdci a pro rodiče bývá obtížné ovlivnit, jak ji děti vnímají online. Můžeme ale s dětmi mluvit o negativní zpětné vazbě, učit je poznat konstruktivní kritiku od nenávisti a žárlivosti.

Možná nevíte: Online funguje efekt zvaný disinhibice. Ve fyzickém světě vidíme okamžitě reakci druhé strany, hned víme, že jsme přestřelili a můžeme se omluvit nebo věci lépe vysvětlit. V online prostředí ale řeč těla nevidíme. Proto se mnoho lidí vyjadřuje online razantněji. Zkrátka říkají věci, která by vám do očí nikdy neřekli.

„Dítě se učí s kritikou pracovat od svých rodičů. Od útlého věku se setkává s tím, jak pracovat s chybou, proto je dobré dítěti vysvětlit, jak chyby fungují, v čem můžou být přínosné, a že konstruktivní kritika nás posunuje dopředu. Co se týče sociálních sítích, tak buďte připraveni s dítětem opakovaně hovořit o tom, jak sítě fungují – jak fungují filtry, úpravy fotek, reklama, hejty a další jevy, se kterými se zde dítě může setkat,“ radí Kamila Ryšánková.

„Pokud na to dítě bude připravené a bude mít možnost se kdykoli rodiči svěřit, tak pro něj pohyb na sítích bude jednodušší. I jen to, že nasloucháme tomu, co dítě aktuálně řeší a nebagatelizujeme to, může dítěti pomoct dodat sebevědomí.“

Než děti začnou používat sociální sítě měly by vědět, s čím se můžou setkat, včetně nenávistných komentářů a šikany. Zdůrazněte dětem, že samy tvoří atmosféru na sociální síti. Zlé komentáře se nezjevují, někdo je musí napsat. Povzbuzujte je, aby na sítích byli laskaví ke svým přátelům i sami k sobě.

Jak se zbavit toxického obsahu?

Pokud se vaše dítě na sociální síti necítí dobře nebo má pocit že není dost dobré, je na čase sebrat odvahu a zbavit se toxického obsahu z jeho vlastního feedu. Navrhněte mu tuto kroky:

1. Přestaň sledovat účty, při jejichž sledování nemáš ze sebe dobrý pocit
   K čemu je sledování fotek a videí lidí, kteří děti akorát sráží a stresují je? Takové účty jednoduše přestaňte sledovat. Místo nich si mohou vybrat jiné influencery, kteří jim přinášejí radost.
2. Nesdílej jen posty, které souvisejí se vzhledem
   Sociální sítě nemusejí prezentovat jen dokonalý make-up, slušivé outfity nebo vypracované tělo. Každý uživatel může sdílet cokoli, v čem je dobrý nebo co ho baví.
3. Buduj vztahy offline
   Je důležité udržovat offline přátelství (a klidně se stejnými přáteli vídat i online po večerech). Někomu pomáhá psát si deník (klidně i formou aplikace v telefonu) a případně i s rodiči takto reflektovat celý den – zejména to, co se podařilo a v čem děti uspěly nebo si připadaly dobré.
4. Nauč se odmítat
   Umět říci „NE“ je strašně důležité. Pro dospívající ale i dospělé je užitečné, když znají své hranice pohody a umět říct „tohle už je mi nepříjemné, to se mi nelíbí, tohle nechci“. I to se dá říci zdvořile. Naučit se to dá jen tréninkem.
5. Nauč se síť vypnout
   Je fajn umět trávit čas offline nebo si čas od času naordinovat digitální detox a užít si zážitky ve fyzickém světě.
6. Offline aktivity jsou důležité
   Pro zdravou psychiku je potřeba věnovat se koníčkům, ať už je tou aktivitou cokoli. Důležité je jen to, abychom z toho měli radost. Podobně je důležité věnovat se nějakému pohybu a dbát na dostatek spánku.
7. Chraňte si soukromí
   Naučte děti chránit si soukromí a nesdílet o sobě příliš mnoho osobních věcí . Nemělo by se také bát mluvit s dospělými, kterým důvěřuje, pokud se na sítích setká s něčím zraňujícím.

Každý  uživatel je zároveň tvůrce a měl by se tak vnímat. Máme zodpovědnost za to, co nahráváme, sdílíme a píšeme ostatním. Každý z nás je mikroinfluencer, který má vliv na své online přátele. Proto je dobré sdílet autentický svět a obsah, který ostatní inspiruje, namísto, aby je srážel na kolena.